pondělí 1. srpna 2016

Jak se tu ta naše princezna vzala

Jsem Lucka, maminkou jsem vcelku brzo (dřív bylo běžné mít děti ve 20 letech, já otěhotněla v 23). Káju, svého snoubence, parťáka a Elišky tatínka jsem poznala na jaře 2012, seznámila nás naše společná kamarádka Verča, která nyní žije v Portugalsku. (Kdo by se chtěl podívat, kdo je Verča, najdete jí tady: Weef´s world.)
Elišku jsme přivítali na světě v říjnu 2014 a stalo se to takhle..

17/10/2014, psáno z pohledu Lucky
Jsem 2 týdny z práce doma a už zase jdu někam pozdě. Dnes je to moje poslední plánovaná akce - celodenní školení s kolegyněmi z Wellnessia v Praze na Žižkově. Tak z té tramvajové zastávky přece jen trochu popoběhnu, ať to čtvrthodinové zpoždění trochu stáhnu.
O nic velkého jsem nepřišla, úvod je mi o přestávce převyprávěn. Je mi ale zdůrazněno, že kdybych takhle přišla do divadla, už by mě nepustili dovnitř. Bože, to jsem teda budoucí zodpovědná máma, když si ten čas neumím pořádně rozplánovat..

Celý den se soustředím na školení a že máme za 18 dní termín porodu by leckdo nehádal. Ano, bříško mám malinké a Eli bude drobeček, říkám s úsměvem.

Během přednášky narážíme na téma mámy na mateřské a práce doma zároveň. Samozřejmě, že máma má první 3 roky života mít v hlavě jen jeden projekt - svoje dítě. Veškerou péči a pozornost mám věnovat jen svému drobátku. A jak že to mám v plánu? Tak to si, slečno, ještě pořádně rozmyslete, co vlastně chcete, když nehodláte s prací ve Wellnessii končit..

Školení je u konce, mám z toho dost brouka v hlavě, ale taky vlastní názor. Moje práce není práce v pravém slova smyslu. Nikdy jsem nikde nebyla v klasickém zaměstnaneckyém poměru, nejsem z práce unavená a nejdu na mateřskou, abych si odpočinula. Projekty ve Wellnessii mi dávají prostor se realizovat, posouvat a být napojena s těmi, které přemýšlí v obdobné rovině jako já.

No, nic, odcházím ze školení, trochu cítím, že mě tlačí Eli dolů, super, tak už se pomalu sune. Jedu si koupit kojící podprsenku, tu budu už brzo potřebovat, při té příležitosti kupuji dvě trika do práce, ze všech už mi vykukuje břicho a jedu pro muže. Přes jeho protesty a s mým fňukáním ho vytáhnu z víru velkoměsta, nejradši by tam sice zůstal, ale já už nechci být doma sama. Skáčeme ještě na jídlo, děsně mě honí mlsná, tak si dávám burgera a Kája si objednává láhev vína. Je pátek a má chuť se odvázat. Jedeme domů kolem jedenácté.

Po cestě nás staví policajti. Vtipálci, mám si dejchnout. No, dobře, tak s Eliškou v břiše nic samo nenadejchám a Kája se ptá, zda může taky, že chce vědět, kolik má v sobě. "Pane, to tedy ne. To bychom museli udělat záznam a nejste řidič."
Dorážíme domů a jsme pěkně rozverní. Chvíli po půlnoci usínáme.

Budí mě po chvilce pocit, ze jsem si učůrla. No, ne ne. "Zlato?"  Nic. "Zlato?!" "Hmmm?" "Asi mi praskla voda." "Tak ještě spi." No, má pravdu. I když z něj mluví vypitý alkohol, tak to přesně tak chci. Být doma co nejdéle, to půjde. Vezmu si pod sebe ručník. Usínám, budím se kolem třetí s kontrakcemi a spát už nejde. Tak je to vážně tady. Vyrážíme do porodnice. Kája má pravděpodobně ještě v žíle, ale co nadělám. Rodící přece řídit nebudu. :-)

V Neratovicích nás kolem páté přebírá porodní asistentka Květa, která maximálně věří, že to zvládneme společně bez zásahu doktora. Díky, paní Květo, měla jste pravdu. Zkontroluje nás, odvede na pokoj, dostaneme základní instrukce, nafouknutý balón a odchází se slovy, že nejhorší věc je nevyspalý doktor, tak počkáme až bude vstávat kolem sedmé na vizitu.

Vše pokračuje tak, jak má. Kolem sedmé nás doktor prohlíží, dostáváme typickou nemocniční stravu. Kolem deváté ráno nám Květa napouští vanu, kterou v zápětí vypouští. Nestihneme ji a já se na ni tak těšila. Jdeme prý na věc a mně se doslova podlamují nohy při každém kroku.

Je 18/10/2014 9:30. Elišce dotepala pupeční šnůra, Kája ji přestřihl a naše holčička už je tu s námi. Váží 2,68 kg a měří 48 cm. Jsem neskutečně ráda, že to s námi Kája zvládl, i když se boji každé injekce. A vlastně je dobře, že se večer předtím napral, aby to ustál. :-)

Eliška se narodila v krásně teplé podzimní ráno zcela přirozeně, v porodnici, bez zásahu zvenku s pomocí porodní asistentky a podporou svého tatínka, kterému jsem celou dobu drtila ruku. :-)

A od té doby jsme tři. :-) Skoro by se chtělo říct tři mušketýři.   



Tak jsem si zavzpomínala a teď zas hurá si užívat léta.
Prima dny všem. :-)
Lucka

8 komentářů:

  1. Odpovědi
    1. Děkuji :-) Vždycky to ze mě tak nějak padá samo a nemusím nad tím moc přemýšlet, když to přijde :-)

      Vymazat
  2. Lucí je skvělé, že ses podělila :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, Lucí. :-) Zrovna o ten náš porod by bylo škoda se nepodělit. :-)

      Vymazat
  3. Super super, mě tohle všechno teprve čeká, ale mám takový pocit, že ten můj bude taky zrovna nalité, náhoda je blbec :D :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak jsem psala, někdy to není na škodu, alespoň to zvládl.. a na jedničku :-)

      Vymazat
  4. krásný článek. Podobné čtu vemi rád také mám svůj příběh z porodnice i když už je to delší dobu :-)

    http://blog.ijacek007.cz/Blog/otec-u-porodu-je-dobra-pritomnost-otce-na-porodnim-sale

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlasím, podobné jako ten Váš příběh čtu také velmi ráda. :-)

      Vymazat