Tak teď popravdě. Ráno vstávám o hodinu dřív než Eli. Zjišťuju, že chybí banán do kaše, kterou jsem princezně večer slíbila. Dobře, bude kaše bez něj a banánová přesnídávka v kapsičce. Venku 4 stupně nad nulou, tak snad nemáme zamrzlý auto. No, nemáme, ale obléct ji musím pořádně, takže rolák, zateplený softsheelky, čepici.. Sakra, netuším, kde by mohla mít rukavice. Jsem si nemyslela, že je bude v září potřebovat.. Tak zpátky, co ta snídaně.. Hotovo. Pití do lahvičky.. Hotovo. Oblečení.. Připraveno. Holinky, ty by měly být u dveří. Takže probudit krásku z růžového spánku. Ranní tulení, něžné přemlouvání, že začíná krásný nový den, sluníčko už vykukuje. Vyčistit zuby. Eli se čertí, že došla její oblíbená pasta s medvídkem. No jo, koupila jsem holt čistší a není tak lahodná, to si budeme muset zvyknout, když tu chemii nechcem podporovat. Ale vysvětli to v sedm ráno. Tak šup, jdeme na kaši. Neobejde se to bez vzlykaní, že chybí ten banán. Slibuju, že odpoledne banány koupíme, zlatíčko. Můžeme se prosím trochu napapat, ať nemá bříško hlad? Tak uzobává, do toho ji oblékám a nakonec i češu. Ještě já něco na sebe, v pyžamu nejedu, malovat se nepotřebuju. Tak jsme naloděni v autě, jejda, já jí nedala ty holiny, ale tenisky, tak zpátky domů pro holiny. Jo a ty rukavice! Vyběhnout do patra a vyházet půl krabice zimních věcí než mezi všemi čepicemi a šálami objevím dvě, co se sedí do páru. Vyrážíme v 8:05, přijíždíme včas ke školce a všechno máme. Velký úspěch, až neuvěřitelný, řekla bych. A dál? Školkové vítání a zpívání je prima. Jen Eli tuší, že se za chvíli seberu, nastoupím do auta a odjedu. A tak se na mě drápe a říká, že tu nechce být. Ano, zlatíčko, taky se mi bude stýskat, po obídku si tě vyzvednu, ano? Pusinku, obejmout, placáka a ruce průvodkyně Janky mi pomáhají se uvolnit a při Elišky pláči odejít. Uf, říkám si tak u auta. Je to zas těžší než jsem si myslela.
Dopoledne mě stojí dost sil nebýt myšlenkami ve školce a v lese, jedu na plné obrátky, ať stihnu to nejnutnější. Překlopí se 12, začínám se strojit a zas hurá k lesu. A přes moje vnitřní úzkosti je Eliška vlastně v pohodě a vítá mě s koštětem v ruce. Oběd sice moc nechtěla, po ranním pláči se uklidnila, uvolnila a při nacvičování písniček na sobotní dožínkovou slavnost se hezky zapojovala. A věta: "Vždyť to je dobře, že pláče, je vidět, že tě má ráda a nebojí se to projevit." Tak mě to tak hřeje, že to není tak hrozné, jak se mi to honilo hlavou.
Tak se pomalu učím, že ten školkový režim prostě nemusí být černobílý. Naopak jede v mnoha různých barvách a odstínech, asi jako podzim, co přišel letos podle mě nějak rychleji.
Lucka
Žádné komentáře:
Okomentovat