čtvrtek 22. prosince 2016

Dnes se mi chce plakat

Vánoce jsou svátky klidu, pohody, lásky. A stejně jsou obchody plné lidí ženoucích se pro dárky, kterých najdeme pod stromkem hromadu. Jsme zvyklí se obdarovávat, naše děti v tom jedou s námi a dychtivě očekávají, kolik toho letos naježí.

Nebudu se hájit, ani u nás to není jinak. Dárky si dáváme, všichni všem, takže to s tou hromadou dárků opravdu nepřeháním. Zároveň ráda dárky rodině vybírám. Letos jsem až na pár drobností ani nemusela do obchodů a vše přišlo až k nám domů poštou. Ale říkám si, je to vlastně zapotřebí? Je v těch dárcích skutečně ta síla toho, že máme obdarovanou osobu rádi?

Pár dní zpět mi přišla zpráva, že měla babička mrtvičku a neví se, jak to bude dál. Dnes kolem poledne babička zemřela.
Babička měla Alzheimera a byla v domově důchodců už pár let. Já sama jsem ji naposledy viděla těhotná, což je tak dva a půl roku zpět. To už mě nepoznala. A já věděla, že jsem se tenkrát přijela rozloučit. Přesto mě to hluboko zasáhlo. Moje babička, která mi jako malé foukala odřená kolena, česala mi culíky a vařila mi nejlepší dušenou mrkev s bramborem, už není mezi námi. A já v době, kdy odešla, zdobila v lese stromeček pro zvířátka, s Eliškou v nosítku, s pár kolegyněmi a dětmi, v blízkosti těch, se kterými je mi dobře.



Vždycky si budu pamatovat, jak se babička smála a jak byla ráda, když nám mohla vyprávět o svém mládí a ukazovat nám své černobílé fotky.

Přeji si, abychom se přestali v dnešním světě tolik za vším hnát. Abychom se dokázali zastavit, tady a teď, být se svými blízkými, protože chceme, jako já dnes v lese u stromku pro zvířátka. Ať už jsou Vánoce nebo ne. A abychom stále stáli za těmi opravdovými hodnotami jako jsou zdraví a láska ve všech svých podobách.

I když je poslední předvánoční příspěvek pro mě uplakaný, přeji vám svátky plné klidu a vnitřní pohody.
Lucka

 

pondělí 19. prosince 2016

Rande po 2,5 letech a síla přítomného okamžiku

Už před časem jsem si uvědomila, že kromě dávání se naší dvouleté princezně si potřebuji dobít svoje baterky. Čas pro mě samotnou se tedy začal rýsovat, já se cítím být zase já. Tak jsme doma pokročili na další level a hledáme čas pro sebe s mým mužem. Je to přesně ta část našeho života, co šla úplně stranou, když máte doma uzlíček (ne) štěstí. A tak jsme si po 2,5 letech (to je ostuda, co?!) vyrazili sami na večeři a na koncert Ondřeje Gregora Brzobohatého.

Při cestě na koncert jsem v kapse vylovila rukavice naší cácorky a na záchodech jsem si všimla, že chodím se sušenou brusinkou nalepenou na kabelce. Ty naše Eli miluje. No jo, mateřský život holt nezapřu. :-) Přestat myslet na naše dítko se mi povedlo, když se rozezněla úvodní slova koncertu, která si můžete poslechnout na odkazu s pozvánkou. Rozhodně doporučuji si je alepoň níže přečíst, ať už máte Ondřejovu tvorbu rádi nebo ne.

"Pozorovali jste někdy nekonečnou noční oblohu, ohromilo vás to naprosté ticho a nesmírnost prostoru? Poslouchali jste vzduch horského potoka? Abyste si to mohli uvědomit, vaše mysl musí být klidná. V takových chvílích musíte odhodit všechny své problémy a zapomenout na minulost, budoucnost a na všechno, co znáte. Jinak se budete dívat a nic neuvidíte. Budete poslouchat a nic neuslyšíte. Musíte být naprosto soustředěni, v přítomném okamžiku."
Angello Giovanni

Fotografie z www.ireport.cz

Chtěla bych poděkovat Ondřejovi, jeho hostům - Ondřeji Rumlovi a Martě Jandové, všem muzikantům a produkčnímu týmu za hezký zážitek. Byl to večer plný lidskosti a upřímnosti, který splnil to, co si vzal jako cíl - byla jsem naprosto v přítomném okamžiku. Chvíli jsem se smála až mě bolelo břicho, měla jsem "zimomraivky", od srdce jsem si zazpívala a dokonce mi po tváře stekla slza dojetí. A odcházela jsem s pocitem krásně užitého dne, plná naděje, že nakonec vždycky zvítězí pravda a láska nad lží a nenávistí.

Fotografie z www.ireport.cz

Jsem ráda, že člověka jako je Ondřej sleduji a upřímně doufám, že takových lidí se na veřejné scéně bude objevovat více. Děkuji za lidi, kteří se v hlavě stále nosí ty správné hodnoty. 

Lucie


PS: A díky mému muži, že sehnal lístky do první řady. :-) Příští místo pro rande vybírám já. :-) 
PPS: A ještě jsme přispěli na dobrou věc, když jsme si koupili knížku Bez jablka, kterou Ondřej se svou ženou křtili. Těším se až se někdy večer zachumlám a zas si něco k těm našim mužsko-ženským pohledům na věc přečtu. :-) 

sobota 17. prosince 2016

Nemoce, emoce, Vánoce

Už několik dní si doma jedeme rýmičky, kašlíčky na střídačku všichni. Eliška chodí vcelku pravidelně dvakrát v týdnu do školky, tak se naše "bacilové teritorium" ještě trochu rozšířilo. A tak nějak si říkám, že máme ze svých dutin asi dostat ještě poslední zbytky letošního roku a nastartovat se do nového. Jak já ráda na konci roku hodnotím a plánuji... Ale na to bude čas za pár dní.


Teď jsme ve víru chystaní se na Ježíška. Kouzlo Vánoc je něco, co od malinka zbožňuju. Údajně jsem nechtěla ve škole ještě dva roky věřit, že Ježíšek neexistuje a pořád jsem dělala, že o ničem nevím. Proto na Ježíška doma věříme. Naši princeznu jsem o tohle nechtěla připravit. Psát dopis Ježíškovi, ozdobit stromeček, aby nás našel, po rozbalování si stoupnout k oknu a Ježíškovi poděkovat, protože tam někde je a vidí a slyší nás. Prožít si ty emoce, že je něco tajemného, co nemůžeme vidět, ale můžeme se na to spolehnout.



A k tomu pohádky, kde dobro vítězí nad zlem, lstivý rádcové jsou po zásluze potrestáni a pravda vždy vyjde najevo. K tomu teplý čaj, rozsvícená světýlka na stromečku a pár kousků cukroví. A co na tom, ze nemáme umytá okna, cukroví jsou jen dvě řádky a prádlo čeká až ho vypereme. Ten vnitřní klid, atmosféra toho, že se něco chystá, pocit, že někam patříme a vděčnost, že se máme. K čemu by byla snaha blížit se nějaké dokonalosti na oko, když je největší dokonalost právě v tom, co dokonalé není? :-)



Jdu s Eliškou dokoukat pohádku Polární expres a dopéct vanilkové rohlíčky. :-)
Přeji všem klidné přípravy a rozjímání.
Lucka  


úterý 29. listopadu 2016

Nepotřebujeme návody na děti

Minulou středu byl přesně ten den, kdy se mi nic nechtělo. Ale vůbec nic. Dopoledne jsme s Eli strávily doma úklidem a vařením, přes její spánek jsem pracovala a když jsem si chtěla dát od všeho "voraz", probudila se a chtěla jančit. Dobře, pojedeme ještě zařídit něco do města a pak už všeho nechat. Ale vyskočila na mě pozvánka na akci, co mě zajímala, překonala jsem se, zvedla sama sebe a dojely jsme na besedu s Veronikou Hurdovou alias blogující Krkavčí matkou

Veronika mě jako osoba velmi zajímá a inspiruje. Doporučuji si projít její blog a příběh. Její energie a způsob uvažování je mi velmi blízký. A abych jen neplácala o tom, jak byly pro mě ty dvě hodiny strávené s dalšími maminkami v pomyslném kruhu prospěšné, vypichuji to, co mi nejvíce utkvělo v paměti.

Všichni si doma syslíme knížky s návody na výchovu dětí. Leckdy jsou vhodnou inspirativní četbou, ale upřímně říkám, že ani já jsem je nedočetla. Leží mi vedle postele a čekají, jestli k nim najdu čas nebo odvahu. Ale pravděpodobně je to tak správně. Takové knížky si kupujeme s pocitem "když to přelouskám, pochopím a budu praktikovat, budeme se já a moje děti mít dobře, hezky spolu budeme vycházet a vyrostou z nich úžasné osoby". Když tady teď při psaní na tu hromádku knížek koukám, je mi jich trochu líto. Tohle mi přece nemůžou splnit ani knížky, ani kdokoliv jiný. 

Nikdo nepotřebuje návody na děti. Potřebujeme pochopení, uklidnění samy sebe, že jsme v pořádku, že naše ratolesti jsou v pořádku. Potřebujeme zvýšit naše rodičovské sebevědomí, abychom se nebály poslouchat svou intuici, aby naše rozhodnutí mohla vycházet od nás samých a ne z nedočtených knížek ležících na našich nočních stolcích nebo z tlaku okolí, že děláme věci trochu jinak. Děkuji, Veroniko, že jste mě k téhle myšlence svým nevnucujícím způsobem dovedla a já mohu zas v klidu spát. I když jsem Naomi Aldort nedočetla. :-)



Pohodové adventní dny všem.
Lucka

PS: A tady příspěvek přímo od Veroniky o tom, co dalšího jsme na besedě stihly s maminkami probrat.

neděle 13. listopadu 2016

Jsi v pořádku tak, jak jsi.

Poslední dny jsem o sobě dost pochybovala. Jsem dobrá máma? Jdu naší holčičce dobrým příkladem? Chovám se ke všem slušně? Chovám se slušně sama k sobě?
V obrovské spoustě věcí pociťuji svoje nedostatky, někdy až slabiny. Každé malé škobrtnutí mě rozhodí. Téměř každá lumpárna mě nazlobí. A je to jedno velké kolečko.
Čím to je? Proč se mi to děje?

Pár dní zpět mě sžíraly podobné myšlenky a pocity. Jako bych se měla zas po delší době zastavit a rozhlédnout se.
Protože sleduji pár motivačních stránek, nadchl mě tento náhodný citát:

"Jsi v pořádku tak, jak jsi."

Ani nevím, kde na mě vykoukl, ale dodal mi zas odvahu se v tom mateřském kolotoči uvolnit. Trochu ho přibrzdit a podívat se, co je kolem. Jsem v pořádku tak, jak jsem - se svými starostmi a bolístkami, pochybami a dramaty. Ať už stojím pevně nebo padám, je to v pořádku. To, že v některým směrech nevím, kudy dál, je v pořádku. To, že mám touho být sama se sebou, je v pořádku. 

Děkuji za tu jednu jednoduchou větu. Dopřála jsem si po ní to, co si moje dušička žádala - víc času pro sebe a zas se mohu lépe nadechnout.
Jsem v pořádku tak, jak právě jsme.



Hezké zachumlané dny všem.
Lucka

pondělí 31. října 2016

Narvat nás do systému není řešení

Všimli jste si někdy, jak dobře nám dělá, když nad věcmi nemusíme přemýšlet? Když je systém kolem naší aktivity tak "inteligentní", že funguje, aniž bychom vynakládali velké úsilí? Jak je jednoduché "nechat se unášet proudem"?

Zkusím dát svůj vlastní příklad, na těch se moje myšlenky lépe vysvětlují:

- Už zhruba rok vymýšlím pro naši holčičku hlídání. Zprvu to bylo kvůli mé práci, ve které vidím velký smysl a které bych se chtěla více věnovat, poslední dobou kvůli sobě a času pro sebe samotnou, který mi chybí. Nefungovaly nám ani placené tety na hlídání, co by k nám chodily domů, ani dětské hlídání v místní herničce. Babičky jsou ještě v aktivním pracovním věku a daleko. Tatínek chodí z korporátního prostředí energeticky vysosaný a potřebuje po práci zvolnit, aby zas další den vstal a "šel vydělávat". Klasický systém nás v tomhle směru nedokáže pojmout.

- Leckoho zarazí naše intuitivní rodičovství. V mnoha směrech máme s Eliškou posunuté hranice a jednáme spíš podle pocitů než podle úvah a daného řádu. Chodíme spát, když se nám spát chce, nedržíme striktní denní ani noční režim. Někdy spí Eliška sama ve svém pokojíčku, někdy půl noci s námi a někdy klidně celou. Jednoduše děláme věci podle toho, jak se všichni tři cítíme.

- Snažíme se Elišku z našich "aktivit pro dospělé" nevyčleňovat. Když vaříme, sedí na kuchyňské lince, na kterou si sama vyleze ze svých posuvných schůdku. Když stavíme nový nábytek, montuje ho s námi. Se mnou jezdí do kanceláře do Prahy, když je třeba a připichuje papíry na nástěnku.



- Vysvětlujeme. Stále a při každé příležitosti. Když si představím, že mně samotné by se něco dělo a někdo by mě tím alespoň slovně provedl a uklidnil, že je to v pořádku, celou situaci bych pravděpodobně zvládla lépe. Tak proč s tím nepomoct i našim nejmenším? Ať si říká, kdo chce co chce, děti nám rozumí všechno a dobře. Jen někdy trvá než to v jejich hlavičkách "doteče" na správné místo. Ale tak je to i u dospělých, no ne?



A teď nás zkuste narvat do standardního systému. Nejde to, že? A nebo bychom to museli rvát pěkně přes koleno.
Vím, že není dobré jít ve všech úrovních života proti proudu. Je to náročné a dlouhodobě bychom to asi neustáli. To by ale znamenalo nás právě do systému "narvat". A co takhle se trochu pootočit a otevřít hlavu novým řešením? Místo klasických hlídacích možností chodíme zatím společně do lesní školky, kde jsme respektované takové, jaké jsme. Až přijde čas, začne chodit Eliška sama, ale už do prostředí a mezi lidi, které zná. Místo zaměstnaneckých poměrů a korporací tíhneme ke svobodnému podnikání a externím spolupracím. A výchovu pevnou rukou jsme vyměnili za intuici a sdílení příběhů s dalšími rodiči. Raději tvoříme nové pohledy na věc než se rvát do tak trochu zdřevěnělého systému. A obklopujeme se podobně smýšlejícími lidmi, abychom s nimi mohli taky trochu plout, i když proti proudu většiny.



Hezké pondělí všem.
Lucka

středa 26. října 2016

Nic netrvá věčně

Dnes bych se ráda podělila o myšlenku, která mě i v těch nejúmornějších chvílích drží nad vodou.

Představte si některou z těhle situací:
- Vašemu drobečkovi je třeba 15 měsíců. Pořád ho kojíte, děláte pro něj přece to nejlepší. V noci kvůli tomu ale nemůžete moc spát. Každou hodinu se vaše ratolest rozfňuká a hledá, aby se mohla přisát, uklidnit a na chvíli usnout. V duchu se ptáte, proč sakra nemůže spát celou noc jako jiné děti? A ráno se cítíte trochu mrtvolně.
- Oslavili jste se svým děťátkem první narozeniny. A ze všech stran slýcháte věty typu "měl by už začít pořádně jíst" nebo "mlíko už mu přece nemůže stačit" nebo dokonce "ty jsi v jejím věku uz jedla svíčkovou s knedlíkem a jak ti chutnalo". A vaše drobátko se kojení vzdát nechce, jídlo odmítá a ve vás to díky tlaku okolí pění.
- Nedokážeme se v klidu oblíkat, když jdeme ven. Je to asi nějaká hra, že vám vaše dvouletá cácorka každé ráno při převlékaní pyžama utíká, kam se dá. A vás to štve, protože se chcete v klidu vypravit a ne ji přemlouvat, že jsou kaťata potřeba.

A dalo by se vymýšlet dál.. Máte to? Tu scénu, kdy máte pocit, že tohle už tedy ne? Tak se v ní zastavte. Zmáčkněte pauzu a nadechněte se. A teď si řeknete, že nic netrvá věčně. Scénáře, které vás rozčilují, mrzí nebo rozpalují do běla, nejsou nekonečné. Naše děti pro to, co dělají, mají svůj důvod, my ho jen nevidíme. Tak hezky vydechněte, podivejte se na to jejich očima a zkuste jim říct, co si myslíte, co cítíte. I když vám neodpoví, chápou lépe než tušíme. Období nočního kojení přejde, z ranního oblékání se dá udělat hra na schovávanou a při každém nalezení nandáme jednu pokožku.

Nic netrvá věčně a i z těch okamžiků, kdy si saháme na dno, budou brzy vzpomínky.



Pevné nervy a chuť se zastavit posílám všem rodičům.
Lucka  

středa 19. října 2016

Když mámě dojde, že musí nabrat síly

Poslední dny si jedu ve své ne úplně příjemné realitě. Leckterá maminka to zná (řekla bych, že to bude tak 99% mamin), málokterá to umíme říct nahlas. Nebo máme vnitřní pocit, že nejsme dost dobré. A já se přiznávám, už nemůžu.



Poslední dny na mě doléhají bolesti hlavy. Takové, že mi bývá zle od žaludku nebo se musím zastavit a přestat přemýšlet. Honí se mi toho v hlavě tolik, že stádo dupajících koní by byla pohádka. A připadám si trochu jako křeček v kolečku - vylézt jen se najíst, vyspat a znovu frčet. Obstarat dítě, obstarat věci do práce, obstarat domácnost. K tomu vytahuju bubáky z rodinné minulosti, které tomu všemu dávají na hlavu korunu. A kam jsem se ztratila já? 
Ale to přece zvládnu a vydržím, to je ta investice do budoucna, že se věnuju všemu okolo tak, jak to nejlépe umím. Už jen když to píšu, je mi z toho ouvej. Co to té svoji holčičce ukazuju? Takhle přece nechci, aby se k sobě ona sama později chovala. Aby na sebe zapomínala. Aby neměla, kde upustit páru. Přesně tohle jsem přece od své mámy okopírovala já - všechno to zvládnu sama a ještě budu ráda, že jsem tak dobrá. A já jsem tak trochu nevěřící Tomáš a musím si na to sáhnout, abych tomu věřila, že se mi to může stát.
A taky na tu svou holčičku poslední dobou často vystartuju, že se sama divím, kde se to ve mě bere. A jako bych slyšela mluvit svoje rodiče, že se maminka musí poslouchat a že tohle a tamto nesmím. Kam se ztratila ta část mého já, která chtěla o věcech společně s dítětem rozhodovat a vymýšlet řešení všem vyhovující?

No, co si budeme povídat. Moje vlastní zdraví mě doběhlo. Prostě mě moje bolavá hlava nepustí dál. A tak místo třídění prádla nebo pracovních úkolů chodím ven na vzduch, maluju si, co se mi chce a víc spím. Nenechávám sice naši domácnost hnít a taky chvíli přes den pracuju, ale hlavně si začínám víc rozmýšlet každou novou aktivitu, abych se z toho opravdu nezbláznila.



Co bude dál dít, to sama nevím. Ve volání o pomoc nejsem zrovna přeborník, ale i to se musím učit. Stejně jako odpočívat. Tak se dnes půjdu v Praze projít po Letné, až bude ta naše bobina spát v kočárku. Ať své hlavě zas trochu pomůžu a dopřeju si trochu klidu sama pro sebe. A možná si k tomu pustím oblíbenou hudbu do uší nebo budu z vrchu pozorovat rušnou Prahu. Musím prostě častěji dát prostor tomu, co já sama chci dělat.


Lucka

čtvrtek 13. října 2016

Moje milovaná, přeji ti, přeji nám..

Moje drahá holčičko,

o víkendu oslavíme tvoje druhé narozeniny. Nemám pocit, že by ty dva roky utekly, spíš se rychle měníš ve velkou holčičku. Pamatuji si spousty nocí plné přerušovaného spánku, rána plná povzdechů, že už je zase ráno a prospaných odpoledních siest, kdy jsem si myslela, že půjdu něco dělat, dokud spíš a místo toho jsem vytuhla vedle tebe. Ano, byla to spousta úsilí a energie, abychom se dostaly sem.

Vidím ten obrovský fyzický pokrok, co jsi zvládla udělat. Zbožňuju video, ve kterém je, jak jsi v 10 měsících začala chodit. Nebo když jsi se ve 4 měsících řehnila blaženě na tatínka. Jsi neuvěřitelná a i když umírám strachy, kdykoliv se někde nakloníš, chci, abys cítila mou důvěru a neviditelnou ruku, která tě vždycky bude držet za flígr, kdybys padala. :-) 



Zažili jsme toho spolu už opravdu hodně. Dva roky se zdá v normálním životě jako vcelku malý kousek, v tom našem vnímání je to ale obrovsky dlouhý čas. Procestovala si snad víc koutů naší republiky než já sama za posledních deset let, byli jsme na třech svatbách, na Moravě i na Sněžce. Do Prahy jezdíme ob týden. Posbíraly jsme společně skoro 160 kešek ve hře geocaching a začaly jsme si tvořit svůj turistický deník. Jsem ráda, že tě cestování baví a že nám ho nošení tě na těle umožňuje.

Chápu, že je ti s maminkou dobře. Jen bych ti chtěla říct, že i tatínek, babička, dědeček nebo teta by s tebou chtěli trávit čas sami a užít si tě naplno. Věř tomu, že i mě se uleví a budu se na tebe víc těšit, když se nám povede vyšetřit pár hodin týdně jen pro mě. To, že se o tebe starají trochu jinak neznamená, že tě mají méně rádi. Zkus jim dát prostor, prosím. Já se vždycky vrátím.

Vím, že poslední dobou zkoušíš, jak pevné jsou vytyčené hranice a co už je přes čáru. Mrzí mě, že pláčeš a já křičím, ale žijeme ve světě, kde je potřeba mít v určitých věcech řád. Ráda ho s tebou budu spolutvořit. Chci se s tebou na pravidlech a řešeních domlouvat. Vždycky tě chci brát jako svou parťačku, pojďme si o tom spolu povídat. Jsem tu pro tebe a přeji si, abychom byly obě spokojené.

Chci ti, holčičko naše, popřát, abys byla pořád tak zvídavá a chtěla věci objevovat jako do teď. Aby ses nezastavila před překážkami a šla si za tím, co sama chceš. Aby ti tvoje sny nikdy nezevšednily. Abychom tě s tatínkem vždycky dokázali podpořit a pomoct, bude-li třeba. Milujeme tě a jsi jediný člověk, pro kterého bychom udělali cokoliv na světě.

S láskou
máma



PS: A teď jdu vymyslet, jak moc makový bude tvůj narozeninový dort, když mák tak miluješ, a promyslet, která barva balonků je dost dobrá pro tvou narozeninovou party. :-)
 

čtvrtek 6. října 2016

Jak dlouho chceš tu holku nosit?!

Už delší dobu se chystám napsat příspěvek o tom, proč nosím své dítko na těle a co nám to přináší nebo naopak bere. Je světový týden nošení a nadešel ten správný čas. Tady je moje osobní nosící zkušenost.

Už ani nevím, jak jsem se o nošení dětí dozvěděla. Než jsem čekala Elišku, nosících maminek jsem se si na ulicích nevšímala, ale těhotná jsem cítila, že nemůže být nic přirozenějšího než nosit dítě na těle, když budu toho drobka nosit 9 měsíců v břiše. Stačil mi krátký kurz o nošení, kde jsem si pořídila svůj šátek a bylo jasno. Investice to byla, ale kočárek jsem dostala lacině od známých, tak proč nedat peníze do něčeho, co budu prakticky potřebovat.


Eliška 3 měsíce

O kontaktním rodičovství jsem si četla a měla jsem dojem, že tohle všechno je přece normální - nenechat dítě vyplakat, mít ho na sobě, spát s ním v jednom kutlochu (trochu jako pračlověk v jeskyni u ohně pod jednou kožešinou), kojit, dokud to půjde a tak. Slýchala jsem věty jako, že si Elišku rozmazlím, že si potřebuje pláčem roztáhnout plíce, že jí z té postele nikdy nedostanu, že bude rozmazlená a tak dále.


Eliška 6 měsíců

Eliška se narodila a nechtěla se vozit v kočárku. Vydržela v něm spát tak max. půl hodiny, ale v šátku třeba 4, když na to přišlo. Takže bylo pro mě jako částečně pracující mámu jasné, jak to bude vypadat - šup do šátku a ten volný čas využít na práci, úklid, uvařit si. A jak skvěle to fungovalo. 

O nošení jsem se nenechala připravit žádnou rýpavou poznámkou. Naopak jsem takhle zvládla i do kanceláře v Praze pravidelně dojíždět, cestovat vlakem nebo pražským mhd, zvládnout oslavu s malým miminkem nebo výšlap, když jsem měla chuť na výlet.



Eliška 9 měsíců, rozhledna Máminka

Do 7 měsíců jsem nosila v šátku Vatanai, následně do 16 měsíců v ErgoBaby nosítku. Ani na jedno nedám dopustit, i když od té doby zkoušíme, co se dá.. Poslední nosítko si necháme ušít, abychom měli, v čem uspávat. Elišku do nosítka vždy před spaním dám, pochovám, pomazlím, pohoupu a ona klidně a spokojeně usne. A čerstvě spinká ve svém vlastním pokojíčku ve své postýlce.


Eliška 9 měsíců, Stezka korunami stromů, Lipno

Ale proč to celé vlastně píšu - chtěla bych VŠECHNY maminky k nošení podpořit. Ten vztah a blízkost s vlastním dítětem vám nic nenahradí. Jde to všechno i bez pláče, o spoustu míst nedostupných s kočárkem nemusíte přijít (zvlášť pokud milujete přírodu tak jako já), můžete mít své baby tak blízko, jak to jen jde a pořád nenakukovat do kočárku, zda spinká nebo se vrtí nebo co se děje. A taky pohodově kojit, když je třeba.

Vlastně celé nošení chápu jako silnou potřebu než jako výmysl maminek. Nemusíte být šátkovou fanatičkou, ani biomatkou, ani alternativní ženou, abyste mohla začít. Chce to jen trochu odhodlání naučit se jeden úvaz nebo zapnout nosítko a být svému miminku nablízku. 

Takže jak dlouho chci tu holku ještě nosit? Dokud se nechá. 😃


Eliška 20 měsíců, Tetín

Pohodový večer přeji.
Lucka 


neděle 2. října 2016

Zpátky sama k sobě

Nikdo nás nedokáže připravit na to, jaké to bude až budeme mít děti. Zvlášť když čekáme první, jsou představy naše, našich mužů, rodičů, tetiček, kamarádek rozdílné od blízké budoucnosti. A tak nezbývá nic než 9 měsíců počkat a nachystat pro miminko svůj domov a výbavičku.

No, jasně. Tak tohle už máme za sebou, Eli jsou za chvíli dva roky. Skoro 2 měsíce nekojím. Od posledního víkendu má svůj vlastní pokojíček a postýlku. Je to první týden, kdy zkoušíme hlídání, abych se mohla trochu uvolnit i já. Proběhly slzičky i úzkostné stavy, hlavně tedy moje, ale dáváme to. Postupně a chce to čas.

Připravit se na to moc nedá. Jak chcete dítě nachystat na to, že máma chvíli nebude a pak se vrátí? A pravidelně? A jak na to nachystat maminku?

Sakra rychle si maminka po porodu chtě nechtě zvykne na svůj denní rytmus s miminkem. Vstávání několikrát za noc, přebalování, kojení, nošení, mazlení, houpaní, prozpěvovaní (i když falešně v domnění, že to zabere), žbrblání, únava a tak dále. Je to nový vesmír, nová každodenní realita. Věci jako líčení, řešení, co na sebe, kabelky, kecání s kamarádkami o vše a o ničem, nic nedělání, odpočinek nebo dlouhý spánek, přečtená knížka, volný víkend.. To je na nějakou dobu nedostupné - jako když v obchodě dojde vaše oblíbená vůně a je místo ní cedulka "dočasně vyprodáno". A vy pořád víte, jak je ta vůně úžasná, jak se těšíte na to, až jednou bude k mání. A pak se k vám dostane její tester. Malá ochutnávací dávka. Euforie jako když má máma chvíli klid pro sebe.


Po dvou letech se cítím volněji. Mám chuť se lépe obléknout, nalíčit, učesat a jít se svým mužem do kina nebo na večeři.
Ale zas mě nikdo nepřipraví na ty pocity, když se loučím se svým drobátkem, které má na krajíčku. A přitom vím, že to prospěje mě i jí. Že potřebuje vědět, že i jiným dospělakům může říct, že potřebuje čůrat a i babička umí hezky pomazlit a pofoukat bebíčko. A taky se bojíte, aby kdokoliv cizí nezpůsobil vaší malé lásce nějaké trauma. A jak dlouho to půjde držet to baby v bublině mimo realitu běžných pracovních nebo školkových dnů?

Sama nevím, jak to bude pokračovat. Ale cítím, jak se naše bublina s Eliškou roztahuje. Určitě ještě nepraskla, spíš povoluje stěny a propouští lidi a věci dovnitř a ven. Nebo bych řekla, že se prodloužila pupeční šňůra. Aby mámě bylo dobře, mohla se trochu vracet k sama sobě, ke své roli partnerky, kamarádky, k naplnění svých zájmů a ze 100% nasazení v roli mámy polevit na 95%. Aby bylo dobře mě, i naší princezně a taky všem okolo, když se na ně budeme zas raději usmívat. A na sebe navzájem se více těšit. :-)



Od horkého čaje přeji krásnou podzimní zakutanou neděli. :-)
Lucka

 

středa 14. září 2016

Díky za rodinné dovolené

Letošní léto jsme strávili na spoustě příjemných akcích. Ale co naplat, dovolená, kdy člověk vypne hlavu od každodenních starostí a nechá se tak trochu unést tou volností, nám chyběla. 14 dní ke konci června jsme si užili volno balením, vyklizením, stěhováním a vybalováním. Rozhodně to bylo prima volno. Ale už v půlce léta se nám zastesklo po té klasice. :-)


Letní počasí vydrželo dlouho, tak jsme si vyrazili minulý víkend na Šumavu jako na dovolenou. A světě, div se, ta hrstka dní mimo realitu má blahodárné účinky. Samozřejmě, že se podívám na nová místa, nemusíme řešit úklid nebo co vařit, když nám to někdo pěkně naservíruje. Já si ale o víkendu hlavně uvědomila, jak jsme se na sebe všichni tři zas hezky naladili. Jak jsme všechno pustili a jeli si na stejné vlně. Jako bychom měli už pěkně dlouho každý zapnutou jinou stanici v rádiu a teď jsme společně poslouchali stejnou muziku a bylo nám spolu dobře.




Chtělo by to víc takových slaďovacích dní. Jdu si alespoň v hlavě plánovat další rodinnou dovolenou. :-)
Lucka

neděle 4. září 2016

Jak jsme ukončily kojení - bez traumat maminky i dítěte

Jsem pro dlouhodobé kojení - dokud to jde, snažit se kojit. Mám k tomu dva jednoduché důvody:

  • Je to nejlepší způsob, jak do života nastartovat imunitu dítěte - mateřské mléko je od prvních dnů to nej pro správnou funkci střev a celkově dodává do těla to, co nic jiného skutečně nedokáže.
  • Kolem 1,5 - 2,5 let se děti naučí samy zklidnit svou nervovou soustavu tz. dostat se do klidu, když se něco děje i bez pomoci někoho jiného. Do té doby se potřebují "naladit" na někoho jiného, kdo jim s uklidněním pomůže, na maminku nejčastěji. A spousta maminek mi potvrdí, že kojení je ten nejjednodušší způsob, jak dostat dítě do klidu a pohody. :-) 

V krásných 22 měsících, jsme s naší Eliškou kojení ukončily. O tom jsem už psala tady. Už to z mé strany psychicky nešlo.
Na můj osobní příspěvek z konce kojení se seběhly ve směs pozitivní reakce. A také dotazy, jak jsem to prakticky udělala, že se nám to povedlo bez stresů a traumat na obou stranách. A tak jsem to sepsala a sdílím. Ještě bych ráda pro začátek řekla, že je to naše zkušenost - má a mojí dcerky. Rozhodně nemáme patent na rozum a nemusí to fungovat u všem, ale proč se neinspirovat a neposkytnout dalším maminkám trochu vnitřního klidu? :-)

červen 2015 - Eliška 8 měsíců

Naše Eliška se už kolem půl roku rozhodla sama, že mlíčko od mámy je nej a odmítala jakékoliv příkrmy. Ať už mixované, doma dělané, kupované nebo jen povařenou mrkev nebo kaši. Musím říct, že tak do 10 měsíců mi to nevadilo, pak jsem v sobě začala řešit, že by přeci už něco jíst měla a ne se jen každou chvíli přes den kojit a v noci se na mě přisávat každou půl hodinu. Začala jsem být unavená a nepříjemná, když mi neusnula při kojení nebo chtěla mlíčko kdykoliv a kdekoliv - v Praze v metru, když jsem vařila nebo jsem si chtěla chvíli popovídat s kamarádkou apod. Pořád jsem to ale brala, dávala jí ochutnat to, co bylo po ruce (kousek toho, co jsem jedla já), ale jako náhrada jídla to opravdu nebylo.
V 15 měsících už jsem psychicky neměla na to ji jen plně kojit a přešla jsem k tomu, že mlíčko pořád bude ale ne když budeme venku tz. ne na svačinky, ale jen na hlavní jídla a v noci. To se setkalo s samozřejmě pláčem a pár dní trvalo než jsme se obě naučily některé věci - ona něco jíst a já chodit víc ven, kde děti jedí, třeba na dětská hřiště. Venku měla jednoduše o zábavu postaráno, díky vysvětlování pláč po dvou dnech přešel, okurku nebo jablíčko do ruky na žužlání si ode mě vzala a moje prsa mohla zůstat v klidu schovaná.

únor 2015 - Eliška 4 měsíce a naše pracovní nasazení

Kolem 18. měsíce jsem se rozhodla ubrat další kojení - ranní, snídaňové. Už jsem byla po několikátém nočním kojení ráno vlastně vysosaná, tak jsem Eli říkala, že mlíčko teď není, vybumbala ho v noci a bude zas na spinkání. Sice to znamenalo vstávat po šesté hodině, ale pro mne to byla úleva. A zavedly se u nás samy pravidelné ranní teplé kaše.
A takhle jsme to s kojením vydržely až do 22 měsíců. Mezitím Eliška odmítala cokoliv mixovaného, různá naše jídla ochutnávala a jedla celkově častěji. Víc se vyprofiloval její jídelníček. Než jsme s kojením končily, Eli měla mlíčko na spaní kolem poledne, na večerní usínání a v noci kdykoliv si řekla. Což se poslední týdny zmírnilo na dvakrát až třikrát za noc. Co se jídla týká, měla snídani, menší svačinky přes den, malý oběd a večeři. O velikosti porcí by se dalo říct, že by byly pro vrabčáka, ale jsem toho názoru, že není třeba děti do jídla nutit.
Nejvíc mě k ukončení kojení nakoplo to, že jsem jednu prázdninovou sobotu měla naplánovanou celou bez Elišky a ona musela usnout přes den bez mlíka a vlastně mě celkově moc nehledat. Stalo se a zvládlo se. Nad očekávání dobře, Eliška měla s tatínkem a dalšími příbuznými o zábavu postaráno a večer mě radostně vítala.

Dalším trochu paradoxem bylo to, že jsem při tom dni bez Eli pila čerstvý mátový čaj. A ten mi nevědomky pomalu zastavoval laktaci i další dny. Prakticky to znamenalo, že Eli nestačilo mlíčko na usnutí a chtěla si jít po kojení ještě hrát za tatínkem nebo něco podobného. V tu chvíli mě už doslova přestalo kojení bavit a vnitřně jsem pěnila, co po ještě to dítě chce. Doslechla jsem se o homeopaticích, díky kterým přestane údajně dítě z maminky cítit mlíčko a nechce ho, jednodušeji se tedy odstavuje. Prima, koupili jsme, brala jsem Ricinus Communis 15CH - 5 granulek cca půl hodiny před jídlem. Prostě jen vycucat pár sladkých bonbonků. A stále jsem popíjela mátový čaj. A světě, div se, Eli se v noci začala budit jen jednou, chvíli fňukla a pak se přitulila a usnula. Uspáváme od té doby přes den i večer v nosítku u mě na hrudi a na prsa se mi nesápala už druhy den. Stačilo houpat a případně broukat písničku. Pak si společně opatrně lehnout a spíme dál. Prsa jsem ničím nestahovala, tři dny jsem si ráno dopřávala horkou sprchu a trochu mléka odstříkávala, abych si trochu tlak uvolnila (sranda je, že jsem to celé kojení nedělala a odstříkat mlíko mi přišlo tak nějak sprosté :D).
Vím, že mi Eliška rozumí a tak jsem s ní mluvila o tom, že mlíkulka (=její název pro mámino mlíčko) už dochází a maminka je z toho unavená a potřebuje se už vyspinkat celou noc.

Určitě jsem do toho tedy musela já sama dozrát a připustit si tu myšlenku, že už mlíčko princezna nepotřebuje a mohu se z naší mlékové bubliny uvolnit. A skončilo to celé neuvěřitelně plynule.

srpen 2016 - Eliška 22 měsíců

Jo a o nějakém pocitu, že máme méně lásky a jsme méně napojené, nemůže být řeč. Protože jsem se dala do pohody já, je v pohodě i Eli a mnohem víc radši se teď mazlíme a tulíme. Takže vše, jak má být. :-)

Krásné babí léto všem.
Lucka

sobota 27. srpna 2016

Zážitkujeme aneb s princeznou na Kryštof kempu

A co bychom nezkusili letos v létě ještě nějaké dobrodružství i s tím naším kotětem? Plán zněl jasně - pojedeme na fesťák. Rozuměj na rodinný festival Kryštof kemp do Plzně.
A protože jsme věděli do čeho jdeme, Eli už byla vlastně podruhé (prvně v břiše v 7.měsíci těhotenství), nebylo pochyb o tom, že to zmákneme, když ji budou za chvíli dva roky.
Jako nejmladší členka naší pirátské posádky to zvládla skvěle. Před odjezdem hrdě hlásila, že jedeme na fesťák a budou tam Kryštofové a budou písničky a budeme pařit. A všechno se jí to splnilo.


Propařila odpoledne s kapelou Jelen, hrabala kamínky všude, kde se na zemi dalo, nosila se na koni, tleskala jako o život, když začali Kryštofáci hrát a tančila bez bot na písničku Cosmosshop. A všechno to bylo absolutně v pořádku. My se cítili skvěle. A když jsou v pohodě rodiče, jsou přece v pohodě i děti.



A díky vypůjčenému nosítku parádně usnula (díky bohu za nošení dětí na těle!), i když kolem se hrálo a zpívalo.
Domů do Králova dvora jsme dorazili sice vyřízení, ze sluníčka značně zpocení, někteří v lehce opitém stavu, ale strašně spokojení. Přála bych si víc takových akcí. A nebo možná ne. To by je pak lidi brali jako samozřejmost. A tohle je přece jen něco speciálního - fesťák, na kterém si s dítětem připadáte absolutně v klidu, protože děti jsou všude kolem a užívají si stejně jako jejich rodiče.
Děkujeme celému týmu Kryštofovic bandy, že nám takové zážitky dopřávají. Že si na ty jejich profláknuté songy můžeme v rámci možností zařádit i s našimi ratolestmi nebo těhotenskými pupíky. :-)



Tak se za dva roky zase těšíme na kempu! :-)
Lucka a banda z Králova Dvora

úterý 23. srpna 2016

22 měsíců kojená

Je to pár dní, co jsem došla do stavu, kdy mi kojení nedává takovou radost jakou dávalo.
Už delší dobu jsem se s nelibostí v noci přetáčela k Eli, aby se mohla přisát, nakojit a zas usnout. Od té doby, co se narodila, mi bylo jasné, že chci kojit dlouho. Ale kde je moje hranice jsem vážně netušila. Než došla došly k tomu, že princezna skutečně přes den jí, uběhlo 15 měsíců jejího života. A slýchala jsem všemožné rady a názory, jak jí té mlíkulky (tak si mlíčko pojmenovala Eli sama) zbavit, aby začala pořádně jíst. Naštěstí máme osvíceného pediatra, který Elišky přibíraní nehrotí a posledně její váhu komentoval slovy: "To víte, holčičky prostě bývají vybíravé. "

Když se na to podívám s nadhledem, nechápu, jak jsem to dala. Minimálně třikrát za noc se vzbudit a dát kus sebe k dispozici, aby to škvrně mohlo spokojeně spát. A když se něco přes den moc dělo, nebo rostly zuby, nebo byl úplněk, tak klidně desetkrát za noc. Poslední měsíce jsem měla pocit, že jsem spíš dudlík, který je k jakémukoliv usínání třeba.

A dozrály jsme s Eli obě. Je to sice mé rozhodnutí, přestat kojit, ale už se umíme pobavit o tom, co se děje. Že je to mamince už nepříjemné, že mlíčko už opravdu došlo (díky matovému čaji a homeopatikům) a že se pomazlíme a můžeme spinkat i bez něj. Maminka pohoupe v nosítku, pomazlíme a bude dobře.

A s tím celým přichází velká vděčnost, že jsem to jako máma zvládla. Zvládla jsem kojit na den přesně 22 měsíců. Moje tělo to zvládlo, moje psychika taky. Mám samozřejmě i nepříjemné vzpomínky na kojení, když jsem Eli musela jako 2,5 kilového prcka v porodnici budit a přikládat a pořádně jsem netušila jak, nebo když na mě byla přisátá v noci v nosítku hodiny, protože měla teplotu a rostoucí zubáky.
A chci si sama sobě poděkovat. Jsem dobrá máma. Dala jsem jí, co jsem mohla, vybavila jsem ji a teď je to už zas trochu víc na ní.

L.

pondělí 15. srpna 2016

Síla důvěry

Mám za sebou krásný víkend plný uvědomění a inspirace. Strávila jsem ho s kolegyněmi z Wellnessie v jurtě berounské lesní školky. Ještě dlouho z něj budu nasávat energii a tohle byl jeden z těch aha momentů, kdy mi něco krásného došlo a zahřálo uvnitř.

Nikdy jsem nepochybovala, že nebudu moct skloubit svou práci ve Wellnessii s mateřstvím. Jinou práci než tady vlastně neznám a vím, že to všechno jde dělat i jinak. Stoprocentně tomu věřím, dávám tomu plnou důvěru, že to já, Eliška i Wellnessie zvládne a funguje to. Jasně, že jsem někdy unavená nebo mám na starost něco, co mě třeba úplně nebaví. Ale ve výsledku to pro mě má tak velký smysl, aby moje pracování a maminkování bylo v rovnováze, že se tomu chci věnovat i na dále a nehodlám se toho vzdát.

Stejně tak jsem v sobotu ráno s absolutní důvěrou nechala naši princeznu tatínkovi, aby si užili celý den spolu a já mohla být v jurtě. První celý den jen sami beze mě. Cítím, jak se pomalu rozpouští ta bublina, ve které jsem ukotvená s Eliškou. A vím, že je úplně v pořádku, že se rozpouští až teď. I když na to spousta lidí z venku naráží, nám v ní bylo oběma dobře a já jsem uvnitř nechtěla ještě Eli pustit, stejně jako ona mě.
Celý den jsem tedy mohla být od princezny odpojená. Být zas uvnitř sama sebe a vystupovat jen za sebe. Nehlídat kroky dalšího malého stvoření a jen poslouchat a reagovat na to, co potřebuji já. Nádherně jsem si odpočinula,vyčistila si hlavu. A věřila jsem v maximální možné míře, že to spolu zvládnou. A víte co.. zvládli. Na jedničku s hvězdičkou třikrát podtrženou.

Chci tím taky říct, že pochyby nejsou mnohdy na místě. Že ač něčemu nerozumíme, neměli bychom to zpochybňovat. Že když si budeme vzájemně více věřit, uleví se tím většinou všem a budeme mít víc energie pustit se do věcí, které nás dělají spokojenými.

A děkuji. Za odpočinkový den přítelovi, za Elišky nadšení, když mě po celém dni uviděla, za to, že neplánovaně zvládli ještě nedělní dopoledne beze mě a za to, že jsou. Že jsou takoví, jaké je miluju. :-)


Všem přeji krásný zbytek prázdnin a nasávejme sluníčka, dokud to jde. :-) 
Lucka


pondělí 1. srpna 2016

Jak se tu ta naše princezna vzala

Jsem Lucka, maminkou jsem vcelku brzo (dřív bylo běžné mít děti ve 20 letech, já otěhotněla v 23). Káju, svého snoubence, parťáka a Elišky tatínka jsem poznala na jaře 2012, seznámila nás naše společná kamarádka Verča, která nyní žije v Portugalsku. (Kdo by se chtěl podívat, kdo je Verča, najdete jí tady: Weef´s world.)
Elišku jsme přivítali na světě v říjnu 2014 a stalo se to takhle..

17/10/2014, psáno z pohledu Lucky
Jsem 2 týdny z práce doma a už zase jdu někam pozdě. Dnes je to moje poslední plánovaná akce - celodenní školení s kolegyněmi z Wellnessia v Praze na Žižkově. Tak z té tramvajové zastávky přece jen trochu popoběhnu, ať to čtvrthodinové zpoždění trochu stáhnu.
O nic velkého jsem nepřišla, úvod je mi o přestávce převyprávěn. Je mi ale zdůrazněno, že kdybych takhle přišla do divadla, už by mě nepustili dovnitř. Bože, to jsem teda budoucí zodpovědná máma, když si ten čas neumím pořádně rozplánovat..

Celý den se soustředím na školení a že máme za 18 dní termín porodu by leckdo nehádal. Ano, bříško mám malinké a Eli bude drobeček, říkám s úsměvem.

Během přednášky narážíme na téma mámy na mateřské a práce doma zároveň. Samozřejmě, že máma má první 3 roky života mít v hlavě jen jeden projekt - svoje dítě. Veškerou péči a pozornost mám věnovat jen svému drobátku. A jak že to mám v plánu? Tak to si, slečno, ještě pořádně rozmyslete, co vlastně chcete, když nehodláte s prací ve Wellnessii končit..

Školení je u konce, mám z toho dost brouka v hlavě, ale taky vlastní názor. Moje práce není práce v pravém slova smyslu. Nikdy jsem nikde nebyla v klasickém zaměstnaneckyém poměru, nejsem z práce unavená a nejdu na mateřskou, abych si odpočinula. Projekty ve Wellnessii mi dávají prostor se realizovat, posouvat a být napojena s těmi, které přemýšlí v obdobné rovině jako já.

No, nic, odcházím ze školení, trochu cítím, že mě tlačí Eli dolů, super, tak už se pomalu sune. Jedu si koupit kojící podprsenku, tu budu už brzo potřebovat, při té příležitosti kupuji dvě trika do práce, ze všech už mi vykukuje břicho a jedu pro muže. Přes jeho protesty a s mým fňukáním ho vytáhnu z víru velkoměsta, nejradši by tam sice zůstal, ale já už nechci být doma sama. Skáčeme ještě na jídlo, děsně mě honí mlsná, tak si dávám burgera a Kája si objednává láhev vína. Je pátek a má chuť se odvázat. Jedeme domů kolem jedenácté.

Po cestě nás staví policajti. Vtipálci, mám si dejchnout. No, dobře, tak s Eliškou v břiše nic samo nenadejchám a Kája se ptá, zda může taky, že chce vědět, kolik má v sobě. "Pane, to tedy ne. To bychom museli udělat záznam a nejste řidič."
Dorážíme domů a jsme pěkně rozverní. Chvíli po půlnoci usínáme.

Budí mě po chvilce pocit, ze jsem si učůrla. No, ne ne. "Zlato?"  Nic. "Zlato?!" "Hmmm?" "Asi mi praskla voda." "Tak ještě spi." No, má pravdu. I když z něj mluví vypitý alkohol, tak to přesně tak chci. Být doma co nejdéle, to půjde. Vezmu si pod sebe ručník. Usínám, budím se kolem třetí s kontrakcemi a spát už nejde. Tak je to vážně tady. Vyrážíme do porodnice. Kája má pravděpodobně ještě v žíle, ale co nadělám. Rodící přece řídit nebudu. :-)

V Neratovicích nás kolem páté přebírá porodní asistentka Květa, která maximálně věří, že to zvládneme společně bez zásahu doktora. Díky, paní Květo, měla jste pravdu. Zkontroluje nás, odvede na pokoj, dostaneme základní instrukce, nafouknutý balón a odchází se slovy, že nejhorší věc je nevyspalý doktor, tak počkáme až bude vstávat kolem sedmé na vizitu.

Vše pokračuje tak, jak má. Kolem sedmé nás doktor prohlíží, dostáváme typickou nemocniční stravu. Kolem deváté ráno nám Květa napouští vanu, kterou v zápětí vypouští. Nestihneme ji a já se na ni tak těšila. Jdeme prý na věc a mně se doslova podlamují nohy při každém kroku.

Je 18/10/2014 9:30. Elišce dotepala pupeční šnůra, Kája ji přestřihl a naše holčička už je tu s námi. Váží 2,68 kg a měří 48 cm. Jsem neskutečně ráda, že to s námi Kája zvládl, i když se boji každé injekce. A vlastně je dobře, že se večer předtím napral, aby to ustál. :-)

Eliška se narodila v krásně teplé podzimní ráno zcela přirozeně, v porodnici, bez zásahu zvenku s pomocí porodní asistentky a podporou svého tatínka, kterému jsem celou dobu drtila ruku. :-)

A od té doby jsme tři. :-) Skoro by se chtělo říct tři mušketýři.   



Tak jsem si zavzpomínala a teď zas hurá si užívat léta.
Prima dny všem. :-)
Lucka

středa 20. července 2016

Moje dcerka je má nejlepší učitelka

Kdyby se mě někdo před dvěma lety zeptal, jestli umím mluvit o svých pocitech, určitě bych řekla, že jo. No a omluvit se? Samozřejmě, že to taky zvládám. S odstupem času ale vidím, jak málo bych měla pravdu.

Poslední dobou se nám s princeznou stává, že chceme každá něco jiného. Třeba zrovna v téhle situaci: dovaříme, chci si jít sednout ke stolu, Eli ještě sedí na lince, míchá vařečkou v míse pár nevyloupaných vlašských ořechů.
"Sluníčko, jdeme se najíst."
"Neci."
"Koťátko musíme papat, abychom měly sílu."
"Neci."
A v tuhle chvíli jsem se vždycky vytočila. Tak já tu něco kuchtím, aby jsme hlady nepošly a ona nechce? Nervy pracují a já bych jí na ni nejradši použila tu svou silovou převahu, popadla ji a posadila do jídelní židličky. A jak by to bylo dál? Eli by plakala, já bych byla naštvaná a jíst by se nám nechtělo ani jedné.
Tak jsem přístup změnila a pokračujeme takhle:
"Elíku, nevím jak ty, ale já mám docela hlad. Můžeme ty oříšky ještě párkrát zamíchat a jít pak na tu polívku?"
"Jo."
Pak si povíme básničku, jak míchám míchám kasičku pro dědu a babičku, olizuji vařečku, je to dobré, panečku a vítězoslavně se přemisťujeme ke stolu se lžicemi v rukou.

A mohla bych pokračovat, to jsem jen měla hlad. Takže teď raději volím věty typu: "Eli, mě už to tady moc nebaví, mohly bychom prosím pokračovat?" nebo "Kotě, já vím, že tě baví tu vodu přelívat, ale já už jsem dnes unavená a nechci to znovu utírat. Můžeme to naposledy přelít, uklidit a pak si prohlížet knížku s mašinkama?" Většinou to zabere.

Ano, i mě občas dojde trpělivost. Zvlášť pokud jsou to situace, kdy jde o bezpečí našeho dítěte. Tak zakřičím. A pak mě to mrzí a říkám si, že takhle to přece nechci. I k tomu jsem si našla řešení - omluvím se. Ne jen říct "promiň", ale pořádně to té malé dušičce vysvětlím.
"Beruško, omlouvám se. Nechtěla jsem na tebe křičet, ale mám o tebe strach, když stojíš na lince, abys nespadla. Klidně mi tady můžeš pomáhat, ale můžeš u toho prosím hačat?" A pak slyším ufňukané "Jo." "A můžu tě teď pomazlit?" "Jo." Díkybohu, tak jsem snad svým nervovým vypětím nezpůsobila žádnou velkou újmu.

A víte, kdy ještě mě ještě Eli rozčiluje? Když se snaží dělat to, co já. Když krájím ostrým nožem a ona chce taky. Když myju nádobí a ona chce taky máchat ručičky ve vodě, když jsme ji před chvíli čistě oblékli. A tak se (vážně) snažím v těch situacích zastavit a říct si, jestli je to opravdu takový problém, když to bude dělat taky. Ona to přece pro svůj vývoj potřebuje.
Jasně, strý nůž není ideální varianta, ale když ho vyměním za plastový z Ikey a krájení banánu, tak se nic stát nemůže. A rozpatlaný banán dáme třeba do kaše. :-)



Jak v posledních dnech často říkám - Eliška je moje největší učitelka, školitelka, průvodkyně. Děkuju ti, holčičko, že k sobě tu společnou cestu nacházíme. A že mě to všechno tak pěkně učíš.

Prima léto všem přeji.
Lucka

sobota 9. července 2016

"Jak se říká?!" se u nás neříká

Známe tu větu všichni: "Lucinko, teta ti dala dáreček, jak se říká?!" Aneb zkusme donutit naše malé ratolesti, že je slušné poděkovat, pozdravit, poprosit.
Než se Eliška narodila, nedokázala jsem si představit, jak jí budu vychovávat. Co ji naučit chci a co naopak ne. Jak ji vysvětlím, že prosím je kouzelné slůvko a že s děkováním nikdy nic nezkazí. Než jsem si na to zmákla nějakou poučku vymyslet, překvapila mě sama. Děkuji je slovo, které u nás jede na plné obrátky. Něco Elišce podám a ona poděkuje úplně automaticky. Došlo mi, ze žádnou pomůcku vymýšlet nemusím. Potvrdilo se mi, že dětičky jsou inteligentní a jednoduše to naše chování a mluvení okoukávají. Takže dobrá zpráva, rodiče umí děkovat = dítě se to naučí v zápětí. :-)

S prosením už to ale taková sláva není. Všimli jste si někdy, jak málo se říká "prosím" a jak moc se to požaduje po našich drobátkách, aby o něco poprosily? Tak se poslední dny učím vědomě prosit. Člověk by neřekl, co všechno ho děti naučí. :-)

A tenhle model překlápím do všech možných oblastí. A funguje to. V lesní školce se učím básničky já, Eli dela nevnímající, zaujatou něčím jiným. Ale po pár dnech je schopná mi v autě vyprávět, o čem básnička byla.
Poslední můj aha moment, kdy jsem si uvědomila, jak hodně moje aktivity kopíruje, byl, když Eli na svatbě ve svých princeznovských šatech sáhla po ubrouscích a pustila se do otíraní dětské jídelní židličky se slovy: "Ejiška, ukidit."


S tímhle pohledem na to, co dělám, se člověk docela pěkně naučí vypínat televizi, jen tak si prozpěvovat nebo tančit, když se mu zachce nebo se smát na celé kolo v obchodě.
Krásné léto přejeme.
Lucka a Eli 

pátek 1. července 2016

0. ročník Vynášky dětí na rozhlednu Děd

Úterý dopoledne slibovalo pěkné počasí a rozhledna Děd, kterou máme nad Berounem, co by kamenem dohodil, byla příjemným lákadlem jako cíl cesty.

Tak jsme se s Eli vypravily s bandou maminek a jejich capartů, kteří se nosí v šátcích a nosítkách na těle, na společné vyťapkání na rozhlednu. Počítalo se s tím, že je to testovací akce pro případné další organizované akce podobného rázu. A já takové věci můžu. :-)

Celé to bylo fajn, nosící mamky jsou holky zdatné, zvyklé si svůj dětský náklad nosit "po všech čertech" a ještě u toho rozdávat úsměvy. :-) A to i když některé nesou náklad dvojnásobný - chápej dvě vlastní děti :-)
Není potřeba to více rozvádět, fotky dokumentuji tuhle prima akci. Na příští výšlap snad jen nastuduju víc turistické trasy kolem. :-)

A jeden zážitek z cesty dolů - oddělily jsme se od holek dřív a pospíchali na oběd za tatínkem do města. V nejužším místě nám to uklouzlo a já si kecla s Eli v nostíku na zem. Kde kdo by se lekl, jestli se nám něco nestalo. My se začaly obě hlasitě smát a naše kotě vítězoslavně zahlásila: "Maminka, bác." a "Etě, počebuju bác." :-)










A kdo by se chtěl k nošení dětí na Berounsku přidat, jsme tady

Prima začínající prázdniny všem.
Lucka  

úterý 28. června 2016

První dny v novém

Máme toho všichni tři teď plnou hlavu a na nic jiného v ni moc nezbývá místo - jsme čerstvě přestěhování, nadšení z poklidného sousedství a výhledu do berounských kopců a zamilovaní do našeho domečku.
 
Snažím se vrýt si do paměti, jak to celé probíhalo. Přece jen doufám, ze jsme se stěhovali naposled. :-)

- Stěhování v tropických teplotách byl trochu očistec. Nejedno triko bylo propoceno, ale lepší než kroupy, které přišly o pár hodin později.
- Polovina stěhovací bandy přijela s 2 hodinovým zpožděním. I přesto jsme to zvládli v domluveném case.
- Eliška jako by věděla, že je potřeba, aby rodiče stěhovali, nechala se hlídat babičkou a tetou a padla za vlast až když bylo vše v domečku.
- Zádrhel nastal, když jsme stěhovací dodávku plnou našich věcí a nábytku nemohli nastartovat. Po stopadesátém pokusu se rozhodla, že tedy bude spolupracovat a dovezla vše na místo určení.
- Elišky pád první večer do vykopané díry u základové desky vypadal sice děsivě (nebyla to žádná obří jáma, ale i tak), za chvíli se oklepala a začala s tatínkem venku grilovat.
- I bez kuchyně se dá fungovat. Děkuji sama sobě, že jsem darovala pod strom svému muži kontaktní gril. Grilování je naší oblíbenou letní činností, a jíst venku posouvá požitek z jídla o level výš. I když na hromadě hlíny, která zatím představuje naší budoucí zahradu. :-)
- A začala fáze úklidu. Kdo by řekl, že dům bude beze smítka, je na omylu. Naším denním chlebem je vysávání, vytírání, utírání. Musím říct, ze nejvíc zabrat my dává vysávání schodiště. Na to aby si člověk udělal nějaký akrobatický kurz, jak je to pro mě komplikované na koordinaci. A lehký prachový povrch všude jako by nechtěl zmizet.
- Také žiju hledáním v krabicích a pytlech, ubezpečováním, že jsem to přece dala do téhle krabice a v jiné to být nemůže. Aktuálně netuším, kam zmizely manikúrní nůžtičky a Elisky polštář. Aneb jak se říká: "Pořádek je pro blbce, inteligent zvládne chaos."
- Díky zabalení hraček jsme naši princeznu vytáhli díkybohu! ze stavu přehlcení a rabování všeho, co ji přišlo pod ruku. Dnes montovala s tatínkem postel a sprchovala špinavé nádobí a se mnou otírala dveře a zábradlí. Vypadá to, ze hračky půjdou jednoduše stranou a zůstaneme v režimu používání reálných věcí.

Jsem ráda, že jsme si na 14 dní vzali dovolenou a můžeme se našemu novému domovu věnovat naplno. 



Přejeme krásné letní dny všem.
Lucka
 
 

středa 22. června 2016

"To je bezva, jak krásně umí ta vaše holčička mluvit."

Potvrzuji, samozřejmě, že je to super a jsme rádi. :-) Řekne si ve 20 měsících, co potřebuje. To někdo neumí do dospělosti. :-) 

Tady je pro ukázku pár střípků z našich rozhovorů:
1. "Neceš."
Překlad: "Eliško, tak tady máš k snídani kaši a banánem." "Neceš." "A dáš si chlebíček?" "Neceš." "A jahody?" "Neceš." "A co ceš?" "Neceš." Pffff.. :-) 

2. "Maminka, mikulku do potylky, ručičku."
Překlad: Eliška si pro kojení vymyslela vlastní výraz. Vážně to není z naší hlavy. Takže to jednoduše znamená: "Maminko, chci mlíkulku (chápej nakojit), pojď do postýlky za ručičku."

3. "Maminkadlit."
Překlad: Další Eliščin roztomilý patvar z původního "Maminka, mazlit." Jednoduché slovo, které používá, když chce nosit a dívat se na svět z máminy osedlané ruky. Jupíjajej, slyším ho teď minimálně 50x denně. 

4. "Voní taky!" a " Podívat!"
Překlad: Eliška nerozlišuje, zda něco voní nebo smrdí. To je ještě nad její chápání. Tak je běžné, že mi oznámí, že udělala "bobo vejikej" a "voní taky, podívat". Prima, budem koukat do pokakaný pleny a řešit, jestli je bobo "vejikej" nebo "majinkej".. Nějaká lepší zábava? :-)

5. "Adoua" a "jajoko"
Překlad: Sezóna jahod je tu a tak jsou tohle dva výrazy, kterými nas obšťastnila Eliška a její nejlepší dvouletý kamarád pro ty božské červené plody.

Na to, že jsme začínaly znakováním zvířátek, je tohle dobrý posun. Hlavně, že si s těmi našimi drobátky rozumíme. :-)

Prima den všem.
Lucka a Eliška