sobota 28. května 2016

Přejmenovali jsme manželkou postel na rodinnou

Údajně trvá 21 dní naučit se něco nového považovat za zvyk a brát to za své. Mně stačila první noc s Eliškou v porodnici a věděla jsem, že se společného spaní jen tak nevzdám.
 
Nadšeně jsem těhotná stavěla dětskou postýlku. V hlavě jsem sice měla vidinu toho, že budu kontaktní máma, co kojí, nosí, spí s dítětem, ale přece se chci někdy taky vyspat, ne? Díky bohu, že jsme postýlku podědily, jinak by to byly vyhozené peníze..

Představte si, že jste po porodu (to se ale blbě představuje), prostě po tom zázračném oddělení maminky a miminka, se kterým jste devět měsíců dělala všechno a všude. Přijde večer, už jste se snad vynadívala na ten uzlíček a říkáte si, že už taky půjdete spát. Mimčo leží v nemocničním "kočárku" a vy sama v posteli. Tak já takhle ležela hodinu a nemohla jsem zabrat. Nevydržela jsem tu dálku mezi mnou a Eliškou, její oddychovaní mi připadalo tak nahlas, že jsem nemohla usnout a hlavně, co kdyby přestala dýchat?! (To berte s rezervou, po porodu napadá člověka ledacos.) Nejjednodušší řešení se nabízí. Vzala jsem si ji k sobě do postele a jak rychle jsem usnula si dokážete představit. :-) Od té doby spíme společně vždycky a všude. Pro nás je to absolutní přirozenost a potřeba.


 
Díky naší rodinné posteli je jednoduché se k naší bobině přitulit. Většinou leží na dosah. :-)
Kojení je taky hračka. Jen se v noci otočím a princezna se obslouží sama. A spíme dál. Žádné vstávání, žádný pláč, žádný probuzený tatínek. Většinou ani neví, že se v noci vrtíme. :-)
A společné vstávání je plné mazlení a blbnutí, ať chceme nebo ne. :-)

Jediné, co je k tomu potřeba je vlastně dostatečně velká postel přiražená ke stěně, aby nedošlo k nečekané nehodě. 
 
Prima přirozený spánek všem. :-)
Lucka a Eliška  
 

pátek 13. května 2016

Vzlétáme v pátek třináctého

Tak jsem si dnes už po x-té přečetla, že stojí za to psát blog, "každý jsme jedinečný a máme v sobě myšlenky, příběhy a zkušenosti, které stojí za sdílení". Tak je to tady, i já začínám.
I když, řekněme si otevřeně, že bych byla extrovert, to tedy ne. Ale i tak mám touho vyjádřit se, něco dalšího tvořit a bavit se. :-)

Nu což. Být máma je přece sranda a je to nejkrásnější a zároveň nejbláznivější, co nás ženy může v životě potkat. No ne? :-)
A proč tedy nezaložit blog o slastech a strastech mého maminkování v pátek třináctého, že?



Tak na začátek pár řádků o tom, jak se s naší Eliškou máme:
- Eliška chodí už několik měsíců. A běhá. A je trochu jako hračky na kolečkách, co jim natáhnete klíčkem motůrek a pustíte. K neutahání.
- Eliška miluje vodu. Chodíme pravidelně na plavání, sama zvládne skočit do vody z okraje bazénu. To je přece super, ne? Pokud si ovšem zrovna na prolejzačce nemyslí, že je u bazénu a dělá žbluňk. Někde jsme totiž zapomněli pud sebezáchovy.
- Eliška je velmi živé a aktivní dítko. Takže by se pud sebezáchovy docela hodil.
- Eliška mluví. Už pár měsíců řekne ledacos, co slyší. Poslední vtipná chvilka byla v obchodě u kasy, kdy mi v nosítku na břiše řekla, že prdí.
- Eliška ráda maluje. A tak nám zdobí obydlí její malůvky. Na papírech, v rámečcích a samozřejmě že i ty na zdech. Co naplat, až se budem stěhovat, necháme vymalovat.

Takže vzlétáme, začínáme a přeji si pohodový slunečný let.
Lucka a Eliška