sobota 27. srpna 2016

Zážitkujeme aneb s princeznou na Kryštof kempu

A co bychom nezkusili letos v létě ještě nějaké dobrodružství i s tím naším kotětem? Plán zněl jasně - pojedeme na fesťák. Rozuměj na rodinný festival Kryštof kemp do Plzně.
A protože jsme věděli do čeho jdeme, Eli už byla vlastně podruhé (prvně v břiše v 7.měsíci těhotenství), nebylo pochyb o tom, že to zmákneme, když ji budou za chvíli dva roky.
Jako nejmladší členka naší pirátské posádky to zvládla skvěle. Před odjezdem hrdě hlásila, že jedeme na fesťák a budou tam Kryštofové a budou písničky a budeme pařit. A všechno se jí to splnilo.


Propařila odpoledne s kapelou Jelen, hrabala kamínky všude, kde se na zemi dalo, nosila se na koni, tleskala jako o život, když začali Kryštofáci hrát a tančila bez bot na písničku Cosmosshop. A všechno to bylo absolutně v pořádku. My se cítili skvěle. A když jsou v pohodě rodiče, jsou přece v pohodě i děti.



A díky vypůjčenému nosítku parádně usnula (díky bohu za nošení dětí na těle!), i když kolem se hrálo a zpívalo.
Domů do Králova dvora jsme dorazili sice vyřízení, ze sluníčka značně zpocení, někteří v lehce opitém stavu, ale strašně spokojení. Přála bych si víc takových akcí. A nebo možná ne. To by je pak lidi brali jako samozřejmost. A tohle je přece jen něco speciálního - fesťák, na kterém si s dítětem připadáte absolutně v klidu, protože děti jsou všude kolem a užívají si stejně jako jejich rodiče.
Děkujeme celému týmu Kryštofovic bandy, že nám takové zážitky dopřávají. Že si na ty jejich profláknuté songy můžeme v rámci možností zařádit i s našimi ratolestmi nebo těhotenskými pupíky. :-)



Tak se za dva roky zase těšíme na kempu! :-)
Lucka a banda z Králova Dvora

úterý 23. srpna 2016

22 měsíců kojená

Je to pár dní, co jsem došla do stavu, kdy mi kojení nedává takovou radost jakou dávalo.
Už delší dobu jsem se s nelibostí v noci přetáčela k Eli, aby se mohla přisát, nakojit a zas usnout. Od té doby, co se narodila, mi bylo jasné, že chci kojit dlouho. Ale kde je moje hranice jsem vážně netušila. Než došla došly k tomu, že princezna skutečně přes den jí, uběhlo 15 měsíců jejího života. A slýchala jsem všemožné rady a názory, jak jí té mlíkulky (tak si mlíčko pojmenovala Eli sama) zbavit, aby začala pořádně jíst. Naštěstí máme osvíceného pediatra, který Elišky přibíraní nehrotí a posledně její váhu komentoval slovy: "To víte, holčičky prostě bývají vybíravé. "

Když se na to podívám s nadhledem, nechápu, jak jsem to dala. Minimálně třikrát za noc se vzbudit a dát kus sebe k dispozici, aby to škvrně mohlo spokojeně spát. A když se něco přes den moc dělo, nebo rostly zuby, nebo byl úplněk, tak klidně desetkrát za noc. Poslední měsíce jsem měla pocit, že jsem spíš dudlík, který je k jakémukoliv usínání třeba.

A dozrály jsme s Eli obě. Je to sice mé rozhodnutí, přestat kojit, ale už se umíme pobavit o tom, co se děje. Že je to mamince už nepříjemné, že mlíčko už opravdu došlo (díky matovému čaji a homeopatikům) a že se pomazlíme a můžeme spinkat i bez něj. Maminka pohoupe v nosítku, pomazlíme a bude dobře.

A s tím celým přichází velká vděčnost, že jsem to jako máma zvládla. Zvládla jsem kojit na den přesně 22 měsíců. Moje tělo to zvládlo, moje psychika taky. Mám samozřejmě i nepříjemné vzpomínky na kojení, když jsem Eli musela jako 2,5 kilového prcka v porodnici budit a přikládat a pořádně jsem netušila jak, nebo když na mě byla přisátá v noci v nosítku hodiny, protože měla teplotu a rostoucí zubáky.
A chci si sama sobě poděkovat. Jsem dobrá máma. Dala jsem jí, co jsem mohla, vybavila jsem ji a teď je to už zas trochu víc na ní.

L.

pondělí 15. srpna 2016

Síla důvěry

Mám za sebou krásný víkend plný uvědomění a inspirace. Strávila jsem ho s kolegyněmi z Wellnessie v jurtě berounské lesní školky. Ještě dlouho z něj budu nasávat energii a tohle byl jeden z těch aha momentů, kdy mi něco krásného došlo a zahřálo uvnitř.

Nikdy jsem nepochybovala, že nebudu moct skloubit svou práci ve Wellnessii s mateřstvím. Jinou práci než tady vlastně neznám a vím, že to všechno jde dělat i jinak. Stoprocentně tomu věřím, dávám tomu plnou důvěru, že to já, Eliška i Wellnessie zvládne a funguje to. Jasně, že jsem někdy unavená nebo mám na starost něco, co mě třeba úplně nebaví. Ale ve výsledku to pro mě má tak velký smysl, aby moje pracování a maminkování bylo v rovnováze, že se tomu chci věnovat i na dále a nehodlám se toho vzdát.

Stejně tak jsem v sobotu ráno s absolutní důvěrou nechala naši princeznu tatínkovi, aby si užili celý den spolu a já mohla být v jurtě. První celý den jen sami beze mě. Cítím, jak se pomalu rozpouští ta bublina, ve které jsem ukotvená s Eliškou. A vím, že je úplně v pořádku, že se rozpouští až teď. I když na to spousta lidí z venku naráží, nám v ní bylo oběma dobře a já jsem uvnitř nechtěla ještě Eli pustit, stejně jako ona mě.
Celý den jsem tedy mohla být od princezny odpojená. Být zas uvnitř sama sebe a vystupovat jen za sebe. Nehlídat kroky dalšího malého stvoření a jen poslouchat a reagovat na to, co potřebuji já. Nádherně jsem si odpočinula,vyčistila si hlavu. A věřila jsem v maximální možné míře, že to spolu zvládnou. A víte co.. zvládli. Na jedničku s hvězdičkou třikrát podtrženou.

Chci tím taky říct, že pochyby nejsou mnohdy na místě. Že ač něčemu nerozumíme, neměli bychom to zpochybňovat. Že když si budeme vzájemně více věřit, uleví se tím většinou všem a budeme mít víc energie pustit se do věcí, které nás dělají spokojenými.

A děkuji. Za odpočinkový den přítelovi, za Elišky nadšení, když mě po celém dni uviděla, za to, že neplánovaně zvládli ještě nedělní dopoledne beze mě a za to, že jsou. Že jsou takoví, jaké je miluju. :-)


Všem přeji krásný zbytek prázdnin a nasávejme sluníčka, dokud to jde. :-) 
Lucka


pondělí 1. srpna 2016

Jak se tu ta naše princezna vzala

Jsem Lucka, maminkou jsem vcelku brzo (dřív bylo běžné mít děti ve 20 letech, já otěhotněla v 23). Káju, svého snoubence, parťáka a Elišky tatínka jsem poznala na jaře 2012, seznámila nás naše společná kamarádka Verča, která nyní žije v Portugalsku. (Kdo by se chtěl podívat, kdo je Verča, najdete jí tady: Weef´s world.)
Elišku jsme přivítali na světě v říjnu 2014 a stalo se to takhle..

17/10/2014, psáno z pohledu Lucky
Jsem 2 týdny z práce doma a už zase jdu někam pozdě. Dnes je to moje poslední plánovaná akce - celodenní školení s kolegyněmi z Wellnessia v Praze na Žižkově. Tak z té tramvajové zastávky přece jen trochu popoběhnu, ať to čtvrthodinové zpoždění trochu stáhnu.
O nic velkého jsem nepřišla, úvod je mi o přestávce převyprávěn. Je mi ale zdůrazněno, že kdybych takhle přišla do divadla, už by mě nepustili dovnitř. Bože, to jsem teda budoucí zodpovědná máma, když si ten čas neumím pořádně rozplánovat..

Celý den se soustředím na školení a že máme za 18 dní termín porodu by leckdo nehádal. Ano, bříško mám malinké a Eli bude drobeček, říkám s úsměvem.

Během přednášky narážíme na téma mámy na mateřské a práce doma zároveň. Samozřejmě, že máma má první 3 roky života mít v hlavě jen jeden projekt - svoje dítě. Veškerou péči a pozornost mám věnovat jen svému drobátku. A jak že to mám v plánu? Tak to si, slečno, ještě pořádně rozmyslete, co vlastně chcete, když nehodláte s prací ve Wellnessii končit..

Školení je u konce, mám z toho dost brouka v hlavě, ale taky vlastní názor. Moje práce není práce v pravém slova smyslu. Nikdy jsem nikde nebyla v klasickém zaměstnaneckyém poměru, nejsem z práce unavená a nejdu na mateřskou, abych si odpočinula. Projekty ve Wellnessii mi dávají prostor se realizovat, posouvat a být napojena s těmi, které přemýšlí v obdobné rovině jako já.

No, nic, odcházím ze školení, trochu cítím, že mě tlačí Eli dolů, super, tak už se pomalu sune. Jedu si koupit kojící podprsenku, tu budu už brzo potřebovat, při té příležitosti kupuji dvě trika do práce, ze všech už mi vykukuje břicho a jedu pro muže. Přes jeho protesty a s mým fňukáním ho vytáhnu z víru velkoměsta, nejradši by tam sice zůstal, ale já už nechci být doma sama. Skáčeme ještě na jídlo, děsně mě honí mlsná, tak si dávám burgera a Kája si objednává láhev vína. Je pátek a má chuť se odvázat. Jedeme domů kolem jedenácté.

Po cestě nás staví policajti. Vtipálci, mám si dejchnout. No, dobře, tak s Eliškou v břiše nic samo nenadejchám a Kája se ptá, zda může taky, že chce vědět, kolik má v sobě. "Pane, to tedy ne. To bychom museli udělat záznam a nejste řidič."
Dorážíme domů a jsme pěkně rozverní. Chvíli po půlnoci usínáme.

Budí mě po chvilce pocit, ze jsem si učůrla. No, ne ne. "Zlato?"  Nic. "Zlato?!" "Hmmm?" "Asi mi praskla voda." "Tak ještě spi." No, má pravdu. I když z něj mluví vypitý alkohol, tak to přesně tak chci. Být doma co nejdéle, to půjde. Vezmu si pod sebe ručník. Usínám, budím se kolem třetí s kontrakcemi a spát už nejde. Tak je to vážně tady. Vyrážíme do porodnice. Kája má pravděpodobně ještě v žíle, ale co nadělám. Rodící přece řídit nebudu. :-)

V Neratovicích nás kolem páté přebírá porodní asistentka Květa, která maximálně věří, že to zvládneme společně bez zásahu doktora. Díky, paní Květo, měla jste pravdu. Zkontroluje nás, odvede na pokoj, dostaneme základní instrukce, nafouknutý balón a odchází se slovy, že nejhorší věc je nevyspalý doktor, tak počkáme až bude vstávat kolem sedmé na vizitu.

Vše pokračuje tak, jak má. Kolem sedmé nás doktor prohlíží, dostáváme typickou nemocniční stravu. Kolem deváté ráno nám Květa napouští vanu, kterou v zápětí vypouští. Nestihneme ji a já se na ni tak těšila. Jdeme prý na věc a mně se doslova podlamují nohy při každém kroku.

Je 18/10/2014 9:30. Elišce dotepala pupeční šnůra, Kája ji přestřihl a naše holčička už je tu s námi. Váží 2,68 kg a měří 48 cm. Jsem neskutečně ráda, že to s námi Kája zvládl, i když se boji každé injekce. A vlastně je dobře, že se večer předtím napral, aby to ustál. :-)

Eliška se narodila v krásně teplé podzimní ráno zcela přirozeně, v porodnici, bez zásahu zvenku s pomocí porodní asistentky a podporou svého tatínka, kterému jsem celou dobu drtila ruku. :-)

A od té doby jsme tři. :-) Skoro by se chtělo říct tři mušketýři.   



Tak jsem si zavzpomínala a teď zas hurá si užívat léta.
Prima dny všem. :-)
Lucka