pondělí 31. října 2016

Narvat nás do systému není řešení

Všimli jste si někdy, jak dobře nám dělá, když nad věcmi nemusíme přemýšlet? Když je systém kolem naší aktivity tak "inteligentní", že funguje, aniž bychom vynakládali velké úsilí? Jak je jednoduché "nechat se unášet proudem"?

Zkusím dát svůj vlastní příklad, na těch se moje myšlenky lépe vysvětlují:

- Už zhruba rok vymýšlím pro naši holčičku hlídání. Zprvu to bylo kvůli mé práci, ve které vidím velký smysl a které bych se chtěla více věnovat, poslední dobou kvůli sobě a času pro sebe samotnou, který mi chybí. Nefungovaly nám ani placené tety na hlídání, co by k nám chodily domů, ani dětské hlídání v místní herničce. Babičky jsou ještě v aktivním pracovním věku a daleko. Tatínek chodí z korporátního prostředí energeticky vysosaný a potřebuje po práci zvolnit, aby zas další den vstal a "šel vydělávat". Klasický systém nás v tomhle směru nedokáže pojmout.

- Leckoho zarazí naše intuitivní rodičovství. V mnoha směrech máme s Eliškou posunuté hranice a jednáme spíš podle pocitů než podle úvah a daného řádu. Chodíme spát, když se nám spát chce, nedržíme striktní denní ani noční režim. Někdy spí Eliška sama ve svém pokojíčku, někdy půl noci s námi a někdy klidně celou. Jednoduše děláme věci podle toho, jak se všichni tři cítíme.

- Snažíme se Elišku z našich "aktivit pro dospělé" nevyčleňovat. Když vaříme, sedí na kuchyňské lince, na kterou si sama vyleze ze svých posuvných schůdku. Když stavíme nový nábytek, montuje ho s námi. Se mnou jezdí do kanceláře do Prahy, když je třeba a připichuje papíry na nástěnku.



- Vysvětlujeme. Stále a při každé příležitosti. Když si představím, že mně samotné by se něco dělo a někdo by mě tím alespoň slovně provedl a uklidnil, že je to v pořádku, celou situaci bych pravděpodobně zvládla lépe. Tak proč s tím nepomoct i našim nejmenším? Ať si říká, kdo chce co chce, děti nám rozumí všechno a dobře. Jen někdy trvá než to v jejich hlavičkách "doteče" na správné místo. Ale tak je to i u dospělých, no ne?



A teď nás zkuste narvat do standardního systému. Nejde to, že? A nebo bychom to museli rvát pěkně přes koleno.
Vím, že není dobré jít ve všech úrovních života proti proudu. Je to náročné a dlouhodobě bychom to asi neustáli. To by ale znamenalo nás právě do systému "narvat". A co takhle se trochu pootočit a otevřít hlavu novým řešením? Místo klasických hlídacích možností chodíme zatím společně do lesní školky, kde jsme respektované takové, jaké jsme. Až přijde čas, začne chodit Eliška sama, ale už do prostředí a mezi lidi, které zná. Místo zaměstnaneckých poměrů a korporací tíhneme ke svobodnému podnikání a externím spolupracím. A výchovu pevnou rukou jsme vyměnili za intuici a sdílení příběhů s dalšími rodiči. Raději tvoříme nové pohledy na věc než se rvát do tak trochu zdřevěnělého systému. A obklopujeme se podobně smýšlejícími lidmi, abychom s nimi mohli taky trochu plout, i když proti proudu většiny.



Hezké pondělí všem.
Lucka

středa 26. října 2016

Nic netrvá věčně

Dnes bych se ráda podělila o myšlenku, která mě i v těch nejúmornějších chvílích drží nad vodou.

Představte si některou z těhle situací:
- Vašemu drobečkovi je třeba 15 měsíců. Pořád ho kojíte, děláte pro něj přece to nejlepší. V noci kvůli tomu ale nemůžete moc spát. Každou hodinu se vaše ratolest rozfňuká a hledá, aby se mohla přisát, uklidnit a na chvíli usnout. V duchu se ptáte, proč sakra nemůže spát celou noc jako jiné děti? A ráno se cítíte trochu mrtvolně.
- Oslavili jste se svým děťátkem první narozeniny. A ze všech stran slýcháte věty typu "měl by už začít pořádně jíst" nebo "mlíko už mu přece nemůže stačit" nebo dokonce "ty jsi v jejím věku uz jedla svíčkovou s knedlíkem a jak ti chutnalo". A vaše drobátko se kojení vzdát nechce, jídlo odmítá a ve vás to díky tlaku okolí pění.
- Nedokážeme se v klidu oblíkat, když jdeme ven. Je to asi nějaká hra, že vám vaše dvouletá cácorka každé ráno při převlékaní pyžama utíká, kam se dá. A vás to štve, protože se chcete v klidu vypravit a ne ji přemlouvat, že jsou kaťata potřeba.

A dalo by se vymýšlet dál.. Máte to? Tu scénu, kdy máte pocit, že tohle už tedy ne? Tak se v ní zastavte. Zmáčkněte pauzu a nadechněte se. A teď si řeknete, že nic netrvá věčně. Scénáře, které vás rozčilují, mrzí nebo rozpalují do běla, nejsou nekonečné. Naše děti pro to, co dělají, mají svůj důvod, my ho jen nevidíme. Tak hezky vydechněte, podivejte se na to jejich očima a zkuste jim říct, co si myslíte, co cítíte. I když vám neodpoví, chápou lépe než tušíme. Období nočního kojení přejde, z ranního oblékání se dá udělat hra na schovávanou a při každém nalezení nandáme jednu pokožku.

Nic netrvá věčně a i z těch okamžiků, kdy si saháme na dno, budou brzy vzpomínky.



Pevné nervy a chuť se zastavit posílám všem rodičům.
Lucka  

středa 19. října 2016

Když mámě dojde, že musí nabrat síly

Poslední dny si jedu ve své ne úplně příjemné realitě. Leckterá maminka to zná (řekla bych, že to bude tak 99% mamin), málokterá to umíme říct nahlas. Nebo máme vnitřní pocit, že nejsme dost dobré. A já se přiznávám, už nemůžu.



Poslední dny na mě doléhají bolesti hlavy. Takové, že mi bývá zle od žaludku nebo se musím zastavit a přestat přemýšlet. Honí se mi toho v hlavě tolik, že stádo dupajících koní by byla pohádka. A připadám si trochu jako křeček v kolečku - vylézt jen se najíst, vyspat a znovu frčet. Obstarat dítě, obstarat věci do práce, obstarat domácnost. K tomu vytahuju bubáky z rodinné minulosti, které tomu všemu dávají na hlavu korunu. A kam jsem se ztratila já? 
Ale to přece zvládnu a vydržím, to je ta investice do budoucna, že se věnuju všemu okolo tak, jak to nejlépe umím. Už jen když to píšu, je mi z toho ouvej. Co to té svoji holčičce ukazuju? Takhle přece nechci, aby se k sobě ona sama později chovala. Aby na sebe zapomínala. Aby neměla, kde upustit páru. Přesně tohle jsem přece od své mámy okopírovala já - všechno to zvládnu sama a ještě budu ráda, že jsem tak dobrá. A já jsem tak trochu nevěřící Tomáš a musím si na to sáhnout, abych tomu věřila, že se mi to může stát.
A taky na tu svou holčičku poslední dobou často vystartuju, že se sama divím, kde se to ve mě bere. A jako bych slyšela mluvit svoje rodiče, že se maminka musí poslouchat a že tohle a tamto nesmím. Kam se ztratila ta část mého já, která chtěla o věcech společně s dítětem rozhodovat a vymýšlet řešení všem vyhovující?

No, co si budeme povídat. Moje vlastní zdraví mě doběhlo. Prostě mě moje bolavá hlava nepustí dál. A tak místo třídění prádla nebo pracovních úkolů chodím ven na vzduch, maluju si, co se mi chce a víc spím. Nenechávám sice naši domácnost hnít a taky chvíli přes den pracuju, ale hlavně si začínám víc rozmýšlet každou novou aktivitu, abych se z toho opravdu nezbláznila.



Co bude dál dít, to sama nevím. Ve volání o pomoc nejsem zrovna přeborník, ale i to se musím učit. Stejně jako odpočívat. Tak se dnes půjdu v Praze projít po Letné, až bude ta naše bobina spát v kočárku. Ať své hlavě zas trochu pomůžu a dopřeju si trochu klidu sama pro sebe. A možná si k tomu pustím oblíbenou hudbu do uší nebo budu z vrchu pozorovat rušnou Prahu. Musím prostě častěji dát prostor tomu, co já sama chci dělat.


Lucka

čtvrtek 13. října 2016

Moje milovaná, přeji ti, přeji nám..

Moje drahá holčičko,

o víkendu oslavíme tvoje druhé narozeniny. Nemám pocit, že by ty dva roky utekly, spíš se rychle měníš ve velkou holčičku. Pamatuji si spousty nocí plné přerušovaného spánku, rána plná povzdechů, že už je zase ráno a prospaných odpoledních siest, kdy jsem si myslela, že půjdu něco dělat, dokud spíš a místo toho jsem vytuhla vedle tebe. Ano, byla to spousta úsilí a energie, abychom se dostaly sem.

Vidím ten obrovský fyzický pokrok, co jsi zvládla udělat. Zbožňuju video, ve kterém je, jak jsi v 10 měsících začala chodit. Nebo když jsi se ve 4 měsících řehnila blaženě na tatínka. Jsi neuvěřitelná a i když umírám strachy, kdykoliv se někde nakloníš, chci, abys cítila mou důvěru a neviditelnou ruku, která tě vždycky bude držet za flígr, kdybys padala. :-) 



Zažili jsme toho spolu už opravdu hodně. Dva roky se zdá v normálním životě jako vcelku malý kousek, v tom našem vnímání je to ale obrovsky dlouhý čas. Procestovala si snad víc koutů naší republiky než já sama za posledních deset let, byli jsme na třech svatbách, na Moravě i na Sněžce. Do Prahy jezdíme ob týden. Posbíraly jsme společně skoro 160 kešek ve hře geocaching a začaly jsme si tvořit svůj turistický deník. Jsem ráda, že tě cestování baví a že nám ho nošení tě na těle umožňuje.

Chápu, že je ti s maminkou dobře. Jen bych ti chtěla říct, že i tatínek, babička, dědeček nebo teta by s tebou chtěli trávit čas sami a užít si tě naplno. Věř tomu, že i mě se uleví a budu se na tebe víc těšit, když se nám povede vyšetřit pár hodin týdně jen pro mě. To, že se o tebe starají trochu jinak neznamená, že tě mají méně rádi. Zkus jim dát prostor, prosím. Já se vždycky vrátím.

Vím, že poslední dobou zkoušíš, jak pevné jsou vytyčené hranice a co už je přes čáru. Mrzí mě, že pláčeš a já křičím, ale žijeme ve světě, kde je potřeba mít v určitých věcech řád. Ráda ho s tebou budu spolutvořit. Chci se s tebou na pravidlech a řešeních domlouvat. Vždycky tě chci brát jako svou parťačku, pojďme si o tom spolu povídat. Jsem tu pro tebe a přeji si, abychom byly obě spokojené.

Chci ti, holčičko naše, popřát, abys byla pořád tak zvídavá a chtěla věci objevovat jako do teď. Aby ses nezastavila před překážkami a šla si za tím, co sama chceš. Aby ti tvoje sny nikdy nezevšednily. Abychom tě s tatínkem vždycky dokázali podpořit a pomoct, bude-li třeba. Milujeme tě a jsi jediný člověk, pro kterého bychom udělali cokoliv na světě.

S láskou
máma



PS: A teď jdu vymyslet, jak moc makový bude tvůj narozeninový dort, když mák tak miluješ, a promyslet, která barva balonků je dost dobrá pro tvou narozeninovou party. :-)
 

čtvrtek 6. října 2016

Jak dlouho chceš tu holku nosit?!

Už delší dobu se chystám napsat příspěvek o tom, proč nosím své dítko na těle a co nám to přináší nebo naopak bere. Je světový týden nošení a nadešel ten správný čas. Tady je moje osobní nosící zkušenost.

Už ani nevím, jak jsem se o nošení dětí dozvěděla. Než jsem čekala Elišku, nosících maminek jsem se si na ulicích nevšímala, ale těhotná jsem cítila, že nemůže být nic přirozenějšího než nosit dítě na těle, když budu toho drobka nosit 9 měsíců v břiše. Stačil mi krátký kurz o nošení, kde jsem si pořídila svůj šátek a bylo jasno. Investice to byla, ale kočárek jsem dostala lacině od známých, tak proč nedat peníze do něčeho, co budu prakticky potřebovat.


Eliška 3 měsíce

O kontaktním rodičovství jsem si četla a měla jsem dojem, že tohle všechno je přece normální - nenechat dítě vyplakat, mít ho na sobě, spát s ním v jednom kutlochu (trochu jako pračlověk v jeskyni u ohně pod jednou kožešinou), kojit, dokud to půjde a tak. Slýchala jsem věty jako, že si Elišku rozmazlím, že si potřebuje pláčem roztáhnout plíce, že jí z té postele nikdy nedostanu, že bude rozmazlená a tak dále.


Eliška 6 měsíců

Eliška se narodila a nechtěla se vozit v kočárku. Vydržela v něm spát tak max. půl hodiny, ale v šátku třeba 4, když na to přišlo. Takže bylo pro mě jako částečně pracující mámu jasné, jak to bude vypadat - šup do šátku a ten volný čas využít na práci, úklid, uvařit si. A jak skvěle to fungovalo. 

O nošení jsem se nenechala připravit žádnou rýpavou poznámkou. Naopak jsem takhle zvládla i do kanceláře v Praze pravidelně dojíždět, cestovat vlakem nebo pražským mhd, zvládnout oslavu s malým miminkem nebo výšlap, když jsem měla chuť na výlet.



Eliška 9 měsíců, rozhledna Máminka

Do 7 měsíců jsem nosila v šátku Vatanai, následně do 16 měsíců v ErgoBaby nosítku. Ani na jedno nedám dopustit, i když od té doby zkoušíme, co se dá.. Poslední nosítko si necháme ušít, abychom měli, v čem uspávat. Elišku do nosítka vždy před spaním dám, pochovám, pomazlím, pohoupu a ona klidně a spokojeně usne. A čerstvě spinká ve svém vlastním pokojíčku ve své postýlce.


Eliška 9 měsíců, Stezka korunami stromů, Lipno

Ale proč to celé vlastně píšu - chtěla bych VŠECHNY maminky k nošení podpořit. Ten vztah a blízkost s vlastním dítětem vám nic nenahradí. Jde to všechno i bez pláče, o spoustu míst nedostupných s kočárkem nemusíte přijít (zvlášť pokud milujete přírodu tak jako já), můžete mít své baby tak blízko, jak to jen jde a pořád nenakukovat do kočárku, zda spinká nebo se vrtí nebo co se děje. A taky pohodově kojit, když je třeba.

Vlastně celé nošení chápu jako silnou potřebu než jako výmysl maminek. Nemusíte být šátkovou fanatičkou, ani biomatkou, ani alternativní ženou, abyste mohla začít. Chce to jen trochu odhodlání naučit se jeden úvaz nebo zapnout nosítko a být svému miminku nablízku. 

Takže jak dlouho chci tu holku ještě nosit? Dokud se nechá. 😃


Eliška 20 měsíců, Tetín

Pohodový večer přeji.
Lucka 


neděle 2. října 2016

Zpátky sama k sobě

Nikdo nás nedokáže připravit na to, jaké to bude až budeme mít děti. Zvlášť když čekáme první, jsou představy naše, našich mužů, rodičů, tetiček, kamarádek rozdílné od blízké budoucnosti. A tak nezbývá nic než 9 měsíců počkat a nachystat pro miminko svůj domov a výbavičku.

No, jasně. Tak tohle už máme za sebou, Eli jsou za chvíli dva roky. Skoro 2 měsíce nekojím. Od posledního víkendu má svůj vlastní pokojíček a postýlku. Je to první týden, kdy zkoušíme hlídání, abych se mohla trochu uvolnit i já. Proběhly slzičky i úzkostné stavy, hlavně tedy moje, ale dáváme to. Postupně a chce to čas.

Připravit se na to moc nedá. Jak chcete dítě nachystat na to, že máma chvíli nebude a pak se vrátí? A pravidelně? A jak na to nachystat maminku?

Sakra rychle si maminka po porodu chtě nechtě zvykne na svůj denní rytmus s miminkem. Vstávání několikrát za noc, přebalování, kojení, nošení, mazlení, houpaní, prozpěvovaní (i když falešně v domnění, že to zabere), žbrblání, únava a tak dále. Je to nový vesmír, nová každodenní realita. Věci jako líčení, řešení, co na sebe, kabelky, kecání s kamarádkami o vše a o ničem, nic nedělání, odpočinek nebo dlouhý spánek, přečtená knížka, volný víkend.. To je na nějakou dobu nedostupné - jako když v obchodě dojde vaše oblíbená vůně a je místo ní cedulka "dočasně vyprodáno". A vy pořád víte, jak je ta vůně úžasná, jak se těšíte na to, až jednou bude k mání. A pak se k vám dostane její tester. Malá ochutnávací dávka. Euforie jako když má máma chvíli klid pro sebe.


Po dvou letech se cítím volněji. Mám chuť se lépe obléknout, nalíčit, učesat a jít se svým mužem do kina nebo na večeři.
Ale zas mě nikdo nepřipraví na ty pocity, když se loučím se svým drobátkem, které má na krajíčku. A přitom vím, že to prospěje mě i jí. Že potřebuje vědět, že i jiným dospělakům může říct, že potřebuje čůrat a i babička umí hezky pomazlit a pofoukat bebíčko. A taky se bojíte, aby kdokoliv cizí nezpůsobil vaší malé lásce nějaké trauma. A jak dlouho to půjde držet to baby v bublině mimo realitu běžných pracovních nebo školkových dnů?

Sama nevím, jak to bude pokračovat. Ale cítím, jak se naše bublina s Eliškou roztahuje. Určitě ještě nepraskla, spíš povoluje stěny a propouští lidi a věci dovnitř a ven. Nebo bych řekla, že se prodloužila pupeční šňůra. Aby mámě bylo dobře, mohla se trochu vracet k sama sobě, ke své roli partnerky, kamarádky, k naplnění svých zájmů a ze 100% nasazení v roli mámy polevit na 95%. Aby bylo dobře mě, i naší princezně a taky všem okolo, když se na ně budeme zas raději usmívat. A na sebe navzájem se více těšit. :-)



Od horkého čaje přeji krásnou podzimní zakutanou neděli. :-)
Lucka