čtvrtek 22. prosince 2016

Dnes se mi chce plakat

Vánoce jsou svátky klidu, pohody, lásky. A stejně jsou obchody plné lidí ženoucích se pro dárky, kterých najdeme pod stromkem hromadu. Jsme zvyklí se obdarovávat, naše děti v tom jedou s námi a dychtivě očekávají, kolik toho letos naježí.

Nebudu se hájit, ani u nás to není jinak. Dárky si dáváme, všichni všem, takže to s tou hromadou dárků opravdu nepřeháním. Zároveň ráda dárky rodině vybírám. Letos jsem až na pár drobností ani nemusela do obchodů a vše přišlo až k nám domů poštou. Ale říkám si, je to vlastně zapotřebí? Je v těch dárcích skutečně ta síla toho, že máme obdarovanou osobu rádi?

Pár dní zpět mi přišla zpráva, že měla babička mrtvičku a neví se, jak to bude dál. Dnes kolem poledne babička zemřela.
Babička měla Alzheimera a byla v domově důchodců už pár let. Já sama jsem ji naposledy viděla těhotná, což je tak dva a půl roku zpět. To už mě nepoznala. A já věděla, že jsem se tenkrát přijela rozloučit. Přesto mě to hluboko zasáhlo. Moje babička, která mi jako malé foukala odřená kolena, česala mi culíky a vařila mi nejlepší dušenou mrkev s bramborem, už není mezi námi. A já v době, kdy odešla, zdobila v lese stromeček pro zvířátka, s Eliškou v nosítku, s pár kolegyněmi a dětmi, v blízkosti těch, se kterými je mi dobře.



Vždycky si budu pamatovat, jak se babička smála a jak byla ráda, když nám mohla vyprávět o svém mládí a ukazovat nám své černobílé fotky.

Přeji si, abychom se přestali v dnešním světě tolik za vším hnát. Abychom se dokázali zastavit, tady a teď, být se svými blízkými, protože chceme, jako já dnes v lese u stromku pro zvířátka. Ať už jsou Vánoce nebo ne. A abychom stále stáli za těmi opravdovými hodnotami jako jsou zdraví a láska ve všech svých podobách.

I když je poslední předvánoční příspěvek pro mě uplakaný, přeji vám svátky plné klidu a vnitřní pohody.
Lucka

 

pondělí 19. prosince 2016

Rande po 2,5 letech a síla přítomného okamžiku

Už před časem jsem si uvědomila, že kromě dávání se naší dvouleté princezně si potřebuji dobít svoje baterky. Čas pro mě samotnou se tedy začal rýsovat, já se cítím být zase já. Tak jsme doma pokročili na další level a hledáme čas pro sebe s mým mužem. Je to přesně ta část našeho života, co šla úplně stranou, když máte doma uzlíček (ne) štěstí. A tak jsme si po 2,5 letech (to je ostuda, co?!) vyrazili sami na večeři a na koncert Ondřeje Gregora Brzobohatého.

Při cestě na koncert jsem v kapse vylovila rukavice naší cácorky a na záchodech jsem si všimla, že chodím se sušenou brusinkou nalepenou na kabelce. Ty naše Eli miluje. No jo, mateřský život holt nezapřu. :-) Přestat myslet na naše dítko se mi povedlo, když se rozezněla úvodní slova koncertu, která si můžete poslechnout na odkazu s pozvánkou. Rozhodně doporučuji si je alepoň níže přečíst, ať už máte Ondřejovu tvorbu rádi nebo ne.

"Pozorovali jste někdy nekonečnou noční oblohu, ohromilo vás to naprosté ticho a nesmírnost prostoru? Poslouchali jste vzduch horského potoka? Abyste si to mohli uvědomit, vaše mysl musí být klidná. V takových chvílích musíte odhodit všechny své problémy a zapomenout na minulost, budoucnost a na všechno, co znáte. Jinak se budete dívat a nic neuvidíte. Budete poslouchat a nic neuslyšíte. Musíte být naprosto soustředěni, v přítomném okamžiku."
Angello Giovanni

Fotografie z www.ireport.cz

Chtěla bych poděkovat Ondřejovi, jeho hostům - Ondřeji Rumlovi a Martě Jandové, všem muzikantům a produkčnímu týmu za hezký zážitek. Byl to večer plný lidskosti a upřímnosti, který splnil to, co si vzal jako cíl - byla jsem naprosto v přítomném okamžiku. Chvíli jsem se smála až mě bolelo břicho, měla jsem "zimomraivky", od srdce jsem si zazpívala a dokonce mi po tváře stekla slza dojetí. A odcházela jsem s pocitem krásně užitého dne, plná naděje, že nakonec vždycky zvítězí pravda a láska nad lží a nenávistí.

Fotografie z www.ireport.cz

Jsem ráda, že člověka jako je Ondřej sleduji a upřímně doufám, že takových lidí se na veřejné scéně bude objevovat více. Děkuji za lidi, kteří se v hlavě stále nosí ty správné hodnoty. 

Lucie


PS: A díky mému muži, že sehnal lístky do první řady. :-) Příští místo pro rande vybírám já. :-) 
PPS: A ještě jsme přispěli na dobrou věc, když jsme si koupili knížku Bez jablka, kterou Ondřej se svou ženou křtili. Těším se až se někdy večer zachumlám a zas si něco k těm našim mužsko-ženským pohledům na věc přečtu. :-) 

sobota 17. prosince 2016

Nemoce, emoce, Vánoce

Už několik dní si doma jedeme rýmičky, kašlíčky na střídačku všichni. Eliška chodí vcelku pravidelně dvakrát v týdnu do školky, tak se naše "bacilové teritorium" ještě trochu rozšířilo. A tak nějak si říkám, že máme ze svých dutin asi dostat ještě poslední zbytky letošního roku a nastartovat se do nového. Jak já ráda na konci roku hodnotím a plánuji... Ale na to bude čas za pár dní.


Teď jsme ve víru chystaní se na Ježíška. Kouzlo Vánoc je něco, co od malinka zbožňuju. Údajně jsem nechtěla ve škole ještě dva roky věřit, že Ježíšek neexistuje a pořád jsem dělala, že o ničem nevím. Proto na Ježíška doma věříme. Naši princeznu jsem o tohle nechtěla připravit. Psát dopis Ježíškovi, ozdobit stromeček, aby nás našel, po rozbalování si stoupnout k oknu a Ježíškovi poděkovat, protože tam někde je a vidí a slyší nás. Prožít si ty emoce, že je něco tajemného, co nemůžeme vidět, ale můžeme se na to spolehnout.



A k tomu pohádky, kde dobro vítězí nad zlem, lstivý rádcové jsou po zásluze potrestáni a pravda vždy vyjde najevo. K tomu teplý čaj, rozsvícená světýlka na stromečku a pár kousků cukroví. A co na tom, ze nemáme umytá okna, cukroví jsou jen dvě řádky a prádlo čeká až ho vypereme. Ten vnitřní klid, atmosféra toho, že se něco chystá, pocit, že někam patříme a vděčnost, že se máme. K čemu by byla snaha blížit se nějaké dokonalosti na oko, když je největší dokonalost právě v tom, co dokonalé není? :-)



Jdu s Eliškou dokoukat pohádku Polární expres a dopéct vanilkové rohlíčky. :-)
Přeji všem klidné přípravy a rozjímání.
Lucka