středa 15. března 2017

Děkuji za všechna ta náročná období

Po delší odmlce jsem našla chuť napsat příspěvek. Hodně dlouho nebyl čas. Od ledna jsme doma ve třech i s tatínkem, který se dal na svou dráhu živnostníka (co vám budu povídat, ještě teď si zvykám, že jsme spolu stále :-)), Eli se přelívá z jedné rýmičky a kašlíčku do druhé nebo do teploty a problémy s průduškami. Kde jsou ty časy, kdy jsem si naivně myslela, ze moje dítě nebude nikdy nemocné? :-D A chození do školky tem bacilům prostě přidává. A k tomu mám víc práce, víc zajímavé práce, která mě baví.

No, ale taky jsem nic nepsala, protože jsem si (snad už) prošla obdobím, kdy chápu, proč některé zvířecí matky žerou svá mláďata. A teď nemluvím o žraní z lásky. Mluvím o chvílích, kdy máte chuť se už po stopadesaté za den začít rozčilovat, vyventilovat to, že už vám dochází nervy, protože se zas něco rozlilo, někdo volá ukňouraně "mami" nebo křičí "já chci teď" nebo hodí knížkou o zem nebo... Já nevím, jestli je to období vzdoru nebo jsem jen já neempatická. Jen upřímně říkám, ze hledání hranic mezi mnou a naší dvou a půl letou Eliškou je náročné. Že chceme většinou každá něco jiného a obě se učíme ustupovat tak nějak bolestivou cestou pro obě. A že každé uspávání, stolování, vysvětlování je těžké.



No, ale stejně jako se zima rozhodla jít si sednout do kabiny a nechala se vystřídat jarem, tak i u nás se to nesnášecí období vystřídalo. Zase jsme místo ustupování jedna druhé, udělaly krok k sobě, víc si zpíváme a potichu si v posteli povídáme, vaříme panence Marušce kafíčko a tiskneme si omalovánky a ořezáváme pastelky. A z tragických uspávání, kdy jsem téměř o půlnoci houpala Elišku na břiše v nosítku, aby už konečně šla spát, se vyklubalo večerní čtení oblíbených pohádek, povídání o tom, co jsme ten den zažili a nakonec dokonce usínání s tím, že maminka si má jen sednout vedle postele a držet za ruku.



Děkuji za ty náročnější chvíle. Díky nim si užívám tu sladkost těch, kdy je nám spolu dobře.


Krásné předjarní a jarní dny všem.
Lucka