sobota 20. května 2017

Pověz mi, zrcadlo, která ze školek zdejších, bude pro Eli nejpřínosnější?

Dlouho, předlouho tomu, co jsem napsala poslední příspěvek na blog. Udála se spousta věcí a jednou z těch top je to, ze jsme vybrali školku. A přihlásili se. A začneme ji už ve středu zkoušet. Nanečisto.

Delší dobu jsem se prala s myšlenkou, zda naše Eliška fyzicky zvládne lesní školku. My jako rodiče nejsme úplně lesní lidi, co nachodí denně x kilometrové túry, tak po kom by to kopírovala? Pořád jsem se ale nedokázala smířit s myšlenkou, že naši princess "zavřu" do státní školky, k svačině bude dostávat bílou šumavu s marmeládou a ven ji paní učitelka vypustí po svačince se vyběhat. Jako cvičené zvířátko.

Jak jsem si tak sváděla svůj vnitřní boj, přišli další varianty školek. A tak jsme se do jedné místní soukromé šli všichni tři podívat. Eliška byla nadšená z malých záchodů a umyvadel a spousty nábytku v její velikosti. A paní, zřejmě ředitelka, povídala o provozu, o tom, co musí umět, aby mohla ve školce fungovat, o tom, jaký papír potřebujeme a tak. Přes tu všechnu školkovou krásu, my nasadila do hlavy par strašáku:
-" Dodržujeme pitný režim. Děti dostávají vodu se šťávou." Ooo, díky, jako by toho cukru kolem lítalo málo.
- "Jasně, že musí být úplně očkovaná. Neočkované děti k nám vůbec nepatří. To by Vám musel nějak potvrdit doktor, kvůli hygieně." Jasně, naše Elis nespadá do hygienických norem, tak to pardon. Zajímalo by mě, které z těch dětí má obranné látky proti spalničkám, když je naočkované vakcínou proti MMR podle toho, jak to systém vymyslel? No, kapitolu o mém názoru na některá očkování třeba jindy.
-"Ano, pouštíme děti ven. Většinou jsme hodinu denně na zahradě." Na zahradě 15x15 metrů s pískem a odrážedly. "A do lesa chodíte?" "Moc ne, zahrada nám na tu hodinu vystačí." A kde je ta volnost pro dětskou mysl, kdy se věnuje neorganizované činnosti a samo sebe tím rozvíjí? 
Bylo mi jasné, ze tudy naše cesta nevede.

No a co ta lesní školka teda? Eli teď chodí do takové miniškolky na 1-2 dopoledne v týdnu, aby měla kolektiv a já trochu čas pro to, co chci já. Tetám tam můžu líbat ruce, že ode mě Elišku trochu odclonily a můžu víc dýchat. Ale na celotýdenní docházení by to za mě také nebylo.

Nuže, beseda s lesní školkou, kde sdílím své strachy. A je mi potvrzeno, ze se nemusím bát. Každé dítě má své adaptační období než se díky přírodě uklidní, zvykne si na volnost v lese, kterou dostává, nechá "se plynout". Postupem času zpozorní, začne les vnímat přátelsky a fyzicky zvládne to, o čem bych si myslela ještě dlouho, že neumí.
A tak dobrá. Jdeme do toho. Protože, když jsme v lese, jsme spokojené. Protože čas tam plyne jinak. Protože ať v lese vymyslíme jakoukoliv činnost, je to krásné a pozvolné rozvíjení fantazie, o které jsem netušila, že ta naše princezna v hlavičce má. A protože je lesní školka založena na principech slušnosti a mě to k ní vnitřně pocitově táhne, na rozdíl od budov s paní učitelkami a neměnnými pravidly pro malé ovečky.



Jo a jinak proti pani učitelkám nic nemám, některé by mely skutecne dostat metál za veškerou tu péči. Děsí mě spíš ten systém, ve kterém jsou jako loutky.
A je v pořádku, že máte možná jiný názor. Kdybychom ho měli všichni stejný, byla by to přece jen trochu nuda. :-)

Krasné téměř letní dny všem.
Lucka