středa 11. října 2017

"Už se mi nebude stýskat."

Jsou to skoro na den 3 roky, co jsem byla v porodnici na poslední kontrole než přišla Eliška na svět. A přesto, že to jinak nebyl ničím zajímavý den, budu si ho po dnešku pamatovat jako další zlomový v Eliščině životě.

I přes naše rodičovské přesvědčení, že jsme Eli vybrali tu nejlepší možnou školku, tedy Lesní školku Studánka, se rána odvíjela ufňukaně s větami: “Maminko, mně se tam ale bude stýskat.”, “Maminko, budeš tam se mnou?”, a mými frázemi: “To je v pořádku, broučku, mně se také bude stýskat. Pojedu domu pracovat a po obídku jsem tu pro tebe, ano?”, “Budu tam s tebou chvilku, zlato, pak se rozloučíme, dáme si pusu a placáka a já pojedu pracovat, abych se ti odpoledne zas mohla věnovat.”
Následovala vcelku pohodová cesta autem na místo srazu, kde to začalo být nepříjemné. Eli se nás chytala za nohy, za ruce, že tam nechce být a že se jí bude moc stýskat a že neví, co má dělat. Pokaždé dostávala klidnou odpověď, že je to v pořádku, že si pro ni po obědě dojedeme. Vlastně to ranní předávání byl vždycky takový velký začátek dne, zrovna ne moc příjemný, po kterém si oddechnete, že už je to za vámi. A my se snažili celému tomu adaptačnímu procesu nějak pomoct. Hodně jsme o tom my dospělí doma spolu mluvili a vymysleli, jak to provést tak, aby to bylo co nejméně bolestné pro všechny.
Tak to bylo od začátku až do dneska. Poslední týden byla Eli už při vstávání dobře naladěná, bez velkých trablí jsme se oblékli, nasnídali, vypravili. V autě jsme si standardně řekli, že se nám bude stýskat, ale že je to v pořádku, když se máme rádi. 

A dnešní školkové loučení probíhalo takhle. Eliška měla na krajíčku. “Mně se bude stýskat.” “Já vím, lásko, ale..”, ani jsem nestihla odpovědět. Eli mi z objetí poodstoupila a odhodlaně se slzičkou na krajíčku povídá: “Maminko, mně se už nebude stýskat.”, usmála se a nastavila pusinku, abychom se mohli rozloučit. Ještě přicupitala k tatínkovi, aby ho také objala a začala nám mávat. Z auta už jsem jen viděli, jak se statečně vydala po louce. Tak malá a přitom tak velká. :-) 




Tak to byla ta zlomová chvilka. Krátká a silná. A já byla upřímně dojata. A ulevilo se mi.
A zas se mi potvrdilo, jak je důležité říkat dětem pravdu a vysvětlit jim, co se děje. A že je to pro nás obě velký proces postupného oddělování se, to asi ani zmiňovat nemusím. A věřím, že ta rána budou po dnešku pro obě snazší.


Hezké podzimní dny. 

Lucka

úterý 3. října 2017

A venku zase prší..

Je pondělí večer. První říjnové pondělí. Řekla bych ničím zvláštní pondělí.

Je pár minut po desáté, Eliška spí nečekaně ve svém pokojíčku, můj (skoro) muž dokoukává nějaký pořad, který chtěl vidět. Jsem chvíli sama v tichu ložnice. Otevřela jsem si okno, venku jemně prší. Tak se zhluboka v tom tichu nadechuji, poslouchám ty kapky všude kolem. A čím víc se nadechuji, tím si uvědomuji, jak jsem za to všechno, co kolem sebe mám, vděčná.

- Za Elišky ranní pláč při předávání ve školce. Protože ano, bude se nám oběma stýskat a nebojíme se to dát najevo.
- Za to, jak po školce vypráví, jak Janka třásla stromem a děti se smály a padaly kaštany a ony je pak sbíraly.
- Za to, že zas řekne, že se jí to líbilo, jen nevěděla, co má dělat, když jsme šli s tatínkem ráno ze školky pryč.
- Za ten pohled, co si s mužem vyměníme, když s Eli někam vylezeme a ona se rozplývá: "Tý jo, to je krááásnej výhled!" nebo když ze sebe dostane, že je něco "untegagický" a my fakt nevíme, o co jde. :-)
- Za to pohlazení od mého muže, když škrábu mrkev nebo utírám linku v kuchyni.
- Za to, že se o víkendu ráno všichni tři mazlíme v naší manželské-rodinné posteli. Nebo mučíme Elišku lochtaním.
- Za ten pocit, když Eliška spokojeně usne, přitulená k mojí ruce a jejímu oblíbenému plyšákovi, voňavá, po přečtení pohádky.
- Za to, že děláme s mužem oba práci, která nás baví. A s takovým režimem jaký chceme a potřebujeme.
- A za to, že někdy taky vůbec nepracujeme a můžeme si to dovolit.
- Za ty chvilky, kdy svému muži nebo Elišce můžu udělat radost, třeba jen tím, že nezačneme pracovat hned ráno, ale dojdeme si na dobré kafíčko v případě muže a na makový koláč v případě Elišky.
- Za to, že jsme my tři spolu a že je nám spolu hezky.





A venku pořád prší. Děkuju, že prší. :-) 


Prima podzimní dny.
Lucka