pondělí 18. září 2017

Ranní dávka rodičovské nervozity

Tak jsem si jako myslela, že se začátkem školky se nám fungování nějak zjednoduší. Že vstávat budeme s úsměvem, protože jsme se dobře a dlouho vyspali, dáme si idylicky snídani, samozřejmě před spaním nachystanou, zuby poctivě vyčistíme, Eli se sama oblíkne, protože jí to přece běžně baví být v obsluhovaní se samostatná, vyrazíme natěšeně do školky, u lesa se obejmeme, rozloučíme a já pojedu plnit svoje pracovní povinnosti. Po obědě, který Eliška sní s velkou chutí, si ji vyzvednu, usne spokojeně v autě po tom, co mi povypráví, jak prima den to byl, za hodinu se probudí a naše část dne může začít. Zní to skvěle, že?




Tak teď popravdě. Ráno vstávám o hodinu dřív než Eli. Zjišťuju, že chybí banán do kaše, kterou jsem princezně večer slíbila. Dobře, bude kaše bez něj a banánová přesnídávka v kapsičce. Venku 4 stupně nad nulou, tak snad nemáme zamrzlý auto. No, nemáme, ale obléct ji musím pořádně, takže rolák, zateplený softsheelky, čepici.. Sakra, netuším, kde by mohla mít rukavice. Jsem si nemyslela, že je bude v září potřebovat.. Tak zpátky, co ta snídaně.. Hotovo. Pití do lahvičky.. Hotovo. Oblečení.. Připraveno. Holinky, ty by měly být u dveří. Takže probudit krásku z růžového spánku. Ranní tulení, něžné přemlouvání, že začíná krásný nový den, sluníčko už vykukuje. Vyčistit zuby. Eli se čertí, že došla její oblíbená pasta s medvídkem. No jo, koupila jsem holt čistší a není tak lahodná, to si budeme muset zvyknout, když tu chemii nechcem podporovat. Ale vysvětli to v sedm ráno. Tak šup, jdeme na kaši. Neobejde se to bez vzlykaní, že chybí ten banán. Slibuju, že odpoledne banány koupíme, zlatíčko. Můžeme se prosím trochu napapat, ať nemá bříško hlad? Tak uzobává, do toho ji oblékám a nakonec i češu. Ještě já něco na sebe, v pyžamu nejedu, malovat se nepotřebuju. Tak jsme naloděni v autě, jejda, já jí nedala ty holiny, ale tenisky, tak zpátky domů pro holiny. Jo a ty rukavice! Vyběhnout do patra a vyházet půl krabice zimních věcí než mezi všemi čepicemi a šálami objevím dvě, co se sedí do páru. Vyrážíme v 8:05, přijíždíme včas ke školce a všechno máme. Velký úspěch, až neuvěřitelný, řekla bych. A dál? Školkové vítání a zpívání je prima. Jen Eli tuší, že se za chvíli seberu, nastoupím do auta a odjedu. A tak se na mě drápe a říká, že tu nechce být. Ano, zlatíčko, taky se mi bude stýskat, po obídku si tě vyzvednu, ano? Pusinku, obejmout, placáka a ruce průvodkyně Janky mi pomáhají se uvolnit a při Elišky pláči odejít. Uf, říkám si tak u auta. Je to zas těžší než jsem si myslela.

Dopoledne mě stojí dost sil nebýt myšlenkami ve školce a v lese, jedu na plné obrátky, ať stihnu to nejnutnější. Překlopí se 12, začínám se strojit a zas hurá k lesu. A přes moje vnitřní úzkosti je Eliška vlastně v pohodě a vítá mě s koštětem v ruce. Oběd sice moc nechtěla, po ranním pláči se uklidnila, uvolnila a při nacvičování písniček na sobotní dožínkovou slavnost se hezky zapojovala. A věta: "Vždyť to je dobře, že pláče, je vidět, že tě má ráda a nebojí se to projevit." Tak mě to tak hřeje, že to není tak hrozné, jak se mi to honilo hlavou.

Tak se pomalu učím, že ten školkový režim prostě nemusí být černobílý. Naopak jede v mnoha různých barvách a odstínech, asi jako podzim, co přišel letos podle mě nějak rychleji. 





Lucka

neděle 10. září 2017

Závěrem prvního školkového týdne

Je neděle ráno. Probudila jsem se s Elišky nohama za hlavou. Lehce mě pálí v krku a podle Elišky nočního pokašlávání mám dojem, že jí taky.

Venku leje jako z konve. To je tedy závěr prvního školkového týdne! Podzim je tady. No, nic, uděláme si čaj, nasadíme vitamíny a budeme se trochu kurýrovat.

A já se vlastně nedivím, že se na nás ten první týden fyzicky projevil. V lesní školce se mě prý Eliška vydala po lese hledat, jak byla zvyklá, že tam chodíme spolu a já nikde. Naopak v hlídacím kroužku na zámečku je Eli ostřílená a sama utěšuje nově příchozí děti, hladí je po vláskách, nosí jim hračky a slibuje, že maminka se vždycky vrátí. A já se 90% z doby, co není doma, vracím v myšlenkám k ní, i když sedím u pracovního mailu nebo zrovna někde lítám a něco řeším.



Eli se začíná vedle mě vrtět a probouzet. S úsměvem otevře oči a chraplavým hláskem mi povídá: "Maminko, pojď ke mě blíž." Tak se přitulím a chvíli jen tak jsme. A já si uvědomuju, jak moc je ta naše princezna statečná. A jak je ta bolest v krku jen signálem, že se něco děje. A že trocha nedělního mazlení a společného koukání na pohádky nebo stavění kostek by také mohla být dobrým lékem. 😊



Hezkou neděli všem. 
Lucka

pátek 1. září 2017

Pelíšky

Ležím se svojí téměř tříletou princeznou v její dětské postýlce. Je v pyžamku, nad námi jsou rozsvícené naše homemade lampičky, které jsme dnes připevnily. Pobrukuji "spinkej můj maličký, máš v očích hvězdičky". V duchu jsem ale trochu nervózní a protože to Eliška moc dobře vycítí, pořád sebou v postýlce mele.

A najednou mi začne šeptat: "A maminko, až se ráno vzbudíme, tak venku bude krásný sluníčko. " To víš, že bude, zlatíčko. A až se dvakrát vyspinkáš, půjdete se Šimonkem (Elišky nejlepší kamarád) do lesní školky. Jak jsme tam už chodili společně a teď tam budete bez maminek." "Ale maminko, to já tam budu plakat." "Broučku, já to chápu. Taky se mi bude stýskat. Ale přece už víš, že se maminka vždycky vrátí, vyzvednu si tě a budeme zas spolu. Je to tak v pořádku? Zůstanu ráno na uvítací kruh, zazpíváme si, přivítáme se a já se pak rozloučím a pojedu domů pracovat." "Ale já budu plakat, že jsi mě nepomazlila." "Moc tě pomazlím než odjedu a dám ti pusinku a placáka jako vždycky, když se loučíme, ano?" Chvíli je ticho, asi se jí něco honí hlavou. "A bude tam jurta?" "Ano, teď se jurta stěhuje, ale za pár týdnů tam bude stát a budete do ní chodit spinkat." "A Šimonek tam bude taky spinkat?" "Já myslím, že jo. Když nebude spinkat, tak bude odpočívat po obídku na kožešinách." "Tak jo, tak to se na to budu moc těšit, maminko. To by byl dobrej nápad."

 

A tak se k té naší malé velké slečně tulím, hladím ji po vláskách, koukám ji zblízka do očí dokud spokojeně neusne. Ještě chvíli sedím v nohách jejího pelíšku. A začínám se zase trochu uvolňovat a uvědomovat si, že ten nástup do lesní školky by mohl být vlastně moc hezký pro nás obě. :-)

Tak ať všechny, co je v pondělí do těch školek poprvé povedeme, máme podobný pocit. :-)
Lucka

neděle 27. srpna 2017

Zápisky z dovolené č.3 - Nádech a výdech

Jsem právě s Eliškou na dovolené. S mým (skoro) mužem a jeho maminkou, Elišky babičkou v Chorvatsku. Týden je to vcelku akční, snažíme se z ostrova Krk vytěžit maximum. Zároveň podle toho, co nám Eli a slunce dovolí. A tak jezdíme po různých památkách a plážích a přes poledne, když Eli vytuhne hrajeme deskovky. A mě tu občas napadne nějaká myšlenka, jako třeba dnes, kterou nechci pustit a chci si k ní něco napsat.
 
Moře mě neskutečně uklidňuje. Má velkou sílu, pravidelný rytmus. Jako náš dech, jako když se naplňují a smršťují naše plíce. Nádech a výdech. Nádech a výdech. Příliv a odliv.


 
A tak si znovu (pokolikáté už?!😃) uvědomuju, jak je nádech a výdech důležitý ve všech směrech. Jak jet ve všem neustále na 150% je nesmysl. Jak se z toho umím dostat do pěkného energetického průšvihu, když pořád jen frčím, když se pořád jen nadechuju a zasloužilý výdech nepřichází.



Tak si tu teď spokojeně dýchám přímořský vzduch. Pořádně zhluboka vydechuju. A těším se, jak si ty nádechy a výdechy budu do všedních dnů plánovat víc vědoměji. A do všech oblastí svého běžného života.
 
Krásný zbytek léta
Lucka

čtvrtek 17. srpna 2017

Nenuťme se do strachu

Před zhruba dvěma týdny jsem si přečetla jedno moudro, se kterým teď všude chodím. Napadá mě to nespočetněkrát denně, že už ho v konkrétních situacích zas slyším. A totiž:

Existují dva typy lidí: ti, co jednají z lásky a ti, co jednají ze strachu.

A tak stále častěji vidím, jak se navzájem ženeme do stavu, kdy jednáme, protože máme strach.

"Nelez tam, spadneš!", "Když to nesníš, nedostaneš žádnou čokoládu.", "Jestli se mnou nepůjdeš, tak mě nemáš rád."
Slyšíte to v tom taky? Nebo sáhneme ještě jinam a v tom teda jedu taky: "Víš co, Eli, tak když nejdeš se mnou, tak já jdu sama."
Proč to děláme? Vždyť si přece navzájem nechceme ubližovat a nutit se do jednání ustrašených dětiček. Chceme přece pomoct vyrůst osobnostem, které se budou rozhodovat podle svých potřeb a tužeb a ne ze strachu. (A záměrně nepoužívám spojení, že je vychováme.)

Koukám na to teď ze všech stran. A vidím to všude. Jak díky televizním zprávám, tlaku odkudsi z venku nebo díky tomu, co navzájem na sebe vypouštíme, jednáme i my dospělí ze strachu. Pojďte na to koukat se mnou a třeba se i podělte, kdy co kde uslyšíte a uvědomíte si to. Já jdu na tom pracovat do každodenního života. :-)

Lucka



pátek 2. června 2017

Rozběháme Beroun?

Dnes to nebude o mě a Elišce, jak je zvykem. Dnes je to jen o mě. 😊

Běžíme na hrad Točník 20.5.2017

Poslední měsíce mám velkou potřebu běhat. Utíkat od svého každodenního kolečka kolem Elišky, utíkat pryč od starostí a některých svých myšlenek. A musím říct, že to neskutečně pomáhá. Přiběhnu usměvavá, doma mi dokonce už párkrát řekli, že jsem "nechutně pozitivní".

Běžeckých přátel mám jen pár a většinou je potkávám jen na závodech. Ty mě maximálně baví, je to taková ta třešnička na dortu, zaběhnout si třeba krásnou krajinou kolem Karlštejna a do lomu Velká Amerika, že Běhej lesy? 😉
(Mimochodem kdo jste ještě o závody Běhej lesy nezavadil, rozhodně doporučuji! Je to neskutečný zážitek v krásné krajině.)


Běhej lesy Karlštejn 27.5.2017

Sama běhám kdy se mi zachce, venku nebo na běžeckém páse a začínám postrádat bandu, se kterou bychom si ty výběhy dopřávali společně. Třeba jednou týdně se sejít v Berouně/Králově dvoře a dát 5, 6 nebo třeba 10 km? Jdete do toho taky?

Jestli ano, přidejte se do facebookové skupiny Rozběháme Beroun a okolí. A vymyslíme to! 

Nebo mi napište zprávu na facebooku a nějakou běžeckou akci naplánujeme!

Mějte krásný pátek a těším se třeba na nějakém společném výběhu. 😊
Lucka

PS: Najdete mě na Garminu nebo už taky chvíli na Endomondu, kdo by se ráda vzájemně motivoval svými výsledky.

sobota 20. května 2017

Pověz mi, zrcadlo, která ze školek zdejších, bude pro Eli nejpřínosnější?

Dlouho, předlouho tomu, co jsem napsala poslední příspěvek na blog. Udála se spousta věcí a jednou z těch top je to, ze jsme vybrali školku. A přihlásili se. A začneme ji už ve středu zkoušet. Nanečisto.

Delší dobu jsem se prala s myšlenkou, zda naše Eliška fyzicky zvládne lesní školku. My jako rodiče nejsme úplně lesní lidi, co nachodí denně x kilometrové túry, tak po kom by to kopírovala? Pořád jsem se ale nedokázala smířit s myšlenkou, že naši princess "zavřu" do státní školky, k svačině bude dostávat bílou šumavu s marmeládou a ven ji paní učitelka vypustí po svačince se vyběhat. Jako cvičené zvířátko.

Jak jsem si tak sváděla svůj vnitřní boj, přišli další varianty školek. A tak jsme se do jedné místní soukromé šli všichni tři podívat. Eliška byla nadšená z malých záchodů a umyvadel a spousty nábytku v její velikosti. A paní, zřejmě ředitelka, povídala o provozu, o tom, co musí umět, aby mohla ve školce fungovat, o tom, jaký papír potřebujeme a tak. Přes tu všechnu školkovou krásu, my nasadila do hlavy par strašáku:
-" Dodržujeme pitný režim. Děti dostávají vodu se šťávou." Ooo, díky, jako by toho cukru kolem lítalo málo.
- "Jasně, že musí být úplně očkovaná. Neočkované děti k nám vůbec nepatří. To by Vám musel nějak potvrdit doktor, kvůli hygieně." Jasně, naše Elis nespadá do hygienických norem, tak to pardon. Zajímalo by mě, které z těch dětí má obranné látky proti spalničkám, když je naočkované vakcínou proti MMR podle toho, jak to systém vymyslel? No, kapitolu o mém názoru na některá očkování třeba jindy.
-"Ano, pouštíme děti ven. Většinou jsme hodinu denně na zahradě." Na zahradě 15x15 metrů s pískem a odrážedly. "A do lesa chodíte?" "Moc ne, zahrada nám na tu hodinu vystačí." A kde je ta volnost pro dětskou mysl, kdy se věnuje neorganizované činnosti a samo sebe tím rozvíjí? 
Bylo mi jasné, ze tudy naše cesta nevede.

No a co ta lesní školka teda? Eli teď chodí do takové miniškolky na 1-2 dopoledne v týdnu, aby měla kolektiv a já trochu čas pro to, co chci já. Tetám tam můžu líbat ruce, že ode mě Elišku trochu odclonily a můžu víc dýchat. Ale na celotýdenní docházení by to za mě také nebylo.

Nuže, beseda s lesní školkou, kde sdílím své strachy. A je mi potvrzeno, ze se nemusím bát. Každé dítě má své adaptační období než se díky přírodě uklidní, zvykne si na volnost v lese, kterou dostává, nechá "se plynout". Postupem času zpozorní, začne les vnímat přátelsky a fyzicky zvládne to, o čem bych si myslela ještě dlouho, že neumí.
A tak dobrá. Jdeme do toho. Protože, když jsme v lese, jsme spokojené. Protože čas tam plyne jinak. Protože ať v lese vymyslíme jakoukoliv činnost, je to krásné a pozvolné rozvíjení fantazie, o které jsem netušila, že ta naše princezna v hlavičce má. A protože je lesní školka založena na principech slušnosti a mě to k ní vnitřně pocitově táhne, na rozdíl od budov s paní učitelkami a neměnnými pravidly pro malé ovečky.



Jo a jinak proti pani učitelkám nic nemám, některé by mely skutecne dostat metál za veškerou tu péči. Děsí mě spíš ten systém, ve kterém jsou jako loutky.
A je v pořádku, že máte možná jiný názor. Kdybychom ho měli všichni stejný, byla by to přece jen trochu nuda. :-)

Krasné téměř letní dny všem.
Lucka

středa 15. března 2017

Děkuji za všechna ta náročná období

Po delší odmlce jsem našla chuť napsat příspěvek. Hodně dlouho nebyl čas. Od ledna jsme doma ve třech i s tatínkem, který se dal na svou dráhu živnostníka (co vám budu povídat, ještě teď si zvykám, že jsme spolu stále :-)), Eli se přelívá z jedné rýmičky a kašlíčku do druhé nebo do teploty a problémy s průduškami. Kde jsou ty časy, kdy jsem si naivně myslela, ze moje dítě nebude nikdy nemocné? :-D A chození do školky tem bacilům prostě přidává. A k tomu mám víc práce, víc zajímavé práce, která mě baví.

No, ale taky jsem nic nepsala, protože jsem si (snad už) prošla obdobím, kdy chápu, proč některé zvířecí matky žerou svá mláďata. A teď nemluvím o žraní z lásky. Mluvím o chvílích, kdy máte chuť se už po stopadesaté za den začít rozčilovat, vyventilovat to, že už vám dochází nervy, protože se zas něco rozlilo, někdo volá ukňouraně "mami" nebo křičí "já chci teď" nebo hodí knížkou o zem nebo... Já nevím, jestli je to období vzdoru nebo jsem jen já neempatická. Jen upřímně říkám, ze hledání hranic mezi mnou a naší dvou a půl letou Eliškou je náročné. Že chceme většinou každá něco jiného a obě se učíme ustupovat tak nějak bolestivou cestou pro obě. A že každé uspávání, stolování, vysvětlování je těžké.



No, ale stejně jako se zima rozhodla jít si sednout do kabiny a nechala se vystřídat jarem, tak i u nás se to nesnášecí období vystřídalo. Zase jsme místo ustupování jedna druhé, udělaly krok k sobě, víc si zpíváme a potichu si v posteli povídáme, vaříme panence Marušce kafíčko a tiskneme si omalovánky a ořezáváme pastelky. A z tragických uspávání, kdy jsem téměř o půlnoci houpala Elišku na břiše v nosítku, aby už konečně šla spát, se vyklubalo večerní čtení oblíbených pohádek, povídání o tom, co jsme ten den zažili a nakonec dokonce usínání s tím, že maminka si má jen sednout vedle postele a držet za ruku.



Děkuji za ty náročnější chvíle. Díky nim si užívám tu sladkost těch, kdy je nám spolu dobře.


Krásné předjarní a jarní dny všem.
Lucka

středa 25. ledna 2017

Kdy se konečně naučím odpočívat?

Už tak týden si říkám, že napíšu příspěvek o tom, jak mě můj život v poklusu baví. Každý den si zaběhat, popracovat pár hodin, vyrazit někam s princeznou, uklidit, a tak normálně, co je potřeba a ještě něco navíc pro sebe. No a vydržela jsem to statečně od začátku roku v tom mém poklusu/běhu do teď. Zřejmě jsem začala poslední dny víc sprintovat ve svém každodenním režimu a chtěla toho stihnout víc než je zdrávo.
 
A tak jsem včera k narozeninám poslouchala přání hodně zdraví a ať ti to běhá a na teploměru jsem měla 38,5 a teď nemohu pomalu pořádně polknout. Celá já, zas jsem to moc napálila.

Tak si v tom svém teplotním blouznění říkám, jak je kromě nádechu a velké energie potřeba také výdech, odpočinek, zpomalení. A přidávám si na konci ledna další "předsevzetí" ke svému Hlavně se z toho nepodělat a to je Plánovat si odpočinek. A žádný takový, že to bude formou sportu nebo že na to není čas. Takže až se vykurýruji, půjdu zavolat kadeřnici a po x letech si domluvit masáž, o které už měsíce zoufale moje záda sní. A možná taky vymyslím, do které z knížek v kopičce u mé postele se pustím.

Odpočinku zdar a hlavně to zdraví!
Lucka


PS: Fotka je tak týden stará - to jsem Elišce slíbila, že půjdem bobovat, když bude ráno sníh. 

úterý 3. ledna 2017

Hlavně se z toho nepodělat

První novoroční příspěvek na blogu a hned takhle z vostra.. Ne, tak ostré to nebude. :-)



Od Vánoc přemýšlím, co s mými novoročními předsevzetími. Jak si toho nenaložit moc nebo málo, abych byla motivovaná a ne ve stresu. V hlavě si rovnám, co v jaké úrovni života chci a nechci. A na letošní rok je toho přede mnou docela hodně. Vypadá to na jednu velkou změnu a "dovyklubání" se mě a Elišky z naší společné bubliny. Čeká nás školka na víc než jedno dopoledne v týdnu, více péče o ni od tatínka, který se rozhodl se do toho od ledna opřít z domova. Mně se pozvolně rýsuje větší zapojení do pracovního prostředí (už teď mám cca poloviční úvazek z domova).

Upřímně souhlasím s tím, že je to s dětmi trochu na nervy mezi jejich 2. a 3. rokem. Dostávám se často do otáček, když si s Eli nastavujeme hranice. Když chce všechno hned nebo naopak vůbec nic a podobně. Tak ať nám to letos spolu pěkně jde.
A jelikož si konečně mohu dovolit začít sama sportovat, aby neměla naše princezna šok z toho, ze se ji snad už nevrátím, zamakám na sobě, co to půjde.



Nerada bych si dopředu naplánovala něco nereálného a tak si před sebe na zeď letos napíšu: 

Hlavně se z toho nepodělat. 

A pod si vyvěsím tohle, ať se vždycky mám čím uklidnit. :-)




V novém roce vše krásné všem.
Lucka