sobota 9. července 2016

"Jak se říká?!" se u nás neříká

Známe tu větu všichni: "Lucinko, teta ti dala dáreček, jak se říká?!" Aneb zkusme donutit naše malé ratolesti, že je slušné poděkovat, pozdravit, poprosit.
Než se Eliška narodila, nedokázala jsem si představit, jak jí budu vychovávat. Co ji naučit chci a co naopak ne. Jak ji vysvětlím, že prosím je kouzelné slůvko a že s děkováním nikdy nic nezkazí. Než jsem si na to zmákla nějakou poučku vymyslet, překvapila mě sama. Děkuji je slovo, které u nás jede na plné obrátky. Něco Elišce podám a ona poděkuje úplně automaticky. Došlo mi, ze žádnou pomůcku vymýšlet nemusím. Potvrdilo se mi, že dětičky jsou inteligentní a jednoduše to naše chování a mluvení okoukávají. Takže dobrá zpráva, rodiče umí děkovat = dítě se to naučí v zápětí. :-)

S prosením už to ale taková sláva není. Všimli jste si někdy, jak málo se říká "prosím" a jak moc se to požaduje po našich drobátkách, aby o něco poprosily? Tak se poslední dny učím vědomě prosit. Člověk by neřekl, co všechno ho děti naučí. :-)

A tenhle model překlápím do všech možných oblastí. A funguje to. V lesní školce se učím básničky já, Eli dela nevnímající, zaujatou něčím jiným. Ale po pár dnech je schopná mi v autě vyprávět, o čem básnička byla.
Poslední můj aha moment, kdy jsem si uvědomila, jak hodně moje aktivity kopíruje, byl, když Eli na svatbě ve svých princeznovských šatech sáhla po ubrouscích a pustila se do otíraní dětské jídelní židličky se slovy: "Ejiška, ukidit."


S tímhle pohledem na to, co dělám, se člověk docela pěkně naučí vypínat televizi, jen tak si prozpěvovat nebo tančit, když se mu zachce nebo se smát na celé kolo v obchodě.
Krásné léto přejeme.
Lucka a Eli 

Žádné komentáře:

Okomentovat