čtvrtek 16. června 2016

Koukej to dítě pustit

"Tak jí přece věř, ona to zvládne.", nabádá mě můj vnitřní hlas, ale mluví vážně dost šeptem. Na druhé straně stojí ve mně ta máma záchranářka, která hbitě přiskočí, aby nedošlo k nehodě. A ta se projevuje v 95% případů. V praxi to vypadá tak, že naši 20 měsíční Elišku nenechám venku od sebe odejít na víc jak 15 metrů a doma ji často okřiknu, ať si nesedá na opěrku sedačky (co kdyby spadla, že jo).

Udělala jsem dnes se sebou dohodu. Pustím ji. Nechám ji lézt, kam potřebuje. Umí chodit už opravdu dobře, schody dá (alespoň po čtyřech) nahoru i dolů. Šplhá všude, kam jen trochu dosáhne. A pády jsou přece důležité zkušenosti. Jasně, že ji nenechám běžet do silnice nebo skákat dolů z klouzačky. Ale jestli to moje hlídání bude takhle pokračovat, minimálně jedna z nás bude vždycky naštvaná a nepříjemná. Pravděpodobně nejdřív já a pak se svým dobrým úmyslem způsobím pláč i té malé duši, která nepochopí, proč jí zas odněkud táhnu dolů, když je ten pohled shora víc prima.

A třeba začne víc spoléhat sama na sebe, na svoje ruce a nohy. A bude zas o kousek zručnější než kdybych jí to bojkotovala. A díky pádům si nevědomky vryje do paměti, jak se "správně padá". A až jednou seskočí ze stromu, spadne šikovněji než kdyby nikdy nepadala a tu ruku nebo nohu si nezlomí, ale jen odře.
 
Tak já ji tedy vědomě pouštím. Budu jí k těm lezeckým dovednostem posílat alespoň neviditelnou podpůrnou ruku. A hlavně na ni budu koukat s tou důvěrou, že to zmákne. :-)
Tak jako dneska, když si v Praze u Vltavy vylezla na plot a spokojeně pozorovala plující lodě a tekoucí řeku. A mě se v hlavě honilo, že to snad nechce přelézt? Ach, ten úhel pohledu vystrašené matky. :-) 


Maminkám pevné nervy a všem ostatním pohodu.
Lucka 

Žádné komentáře:

Okomentovat