"Už se mi nebude stýskat."

Jsou to skoro na den 3 roky, co jsem byla v porodnici na poslední kontrole než přišla Eliška na svět. A přesto, že to jinak nebyl ničím zajímavý den, budu si ho po dnešku pamatovat jako další zlomový v Eliščině životě.

I přes naše rodičovské přesvědčení, že jsme Eli vybrali tu nejlepší možnou školku, tedy Lesní školku Studánka, se rána odvíjela ufňukaně s větami: “Maminko, mně se tam ale bude stýskat.”, “Maminko, budeš tam se mnou?”, a mými frázemi: “To je v pořádku, broučku, mně se také bude stýskat. Pojedu domu pracovat a po obídku jsem tu pro tebe, ano?”, “Budu tam s tebou chvilku, zlato, pak se rozloučíme, dáme si pusu a placáka a já pojedu pracovat, abych se ti odpoledne zas mohla věnovat.”
Následovala vcelku pohodová cesta autem na místo srazu, kde to začalo být nepříjemné. Eli se nás chytala za nohy, za ruce, že tam nechce být a že se jí bude moc stýskat a že neví, co má dělat. Pokaždé dostávala klidnou odpověď, že je to v pořádku, že si pro ni po obědě dojedeme. Vlastně to ranní předávání byl vždycky takový velký začátek dne, zrovna ne moc příjemný, po kterém si oddechnete, že už je to za vámi. A my se snažili celému tomu adaptačnímu procesu nějak pomoct. Hodně jsme o tom my dospělí doma spolu mluvili a vymysleli, jak to provést tak, aby to bylo co nejméně bolestné pro všechny.
Tak to bylo od začátku až do dneska. Poslední týden byla Eli už při vstávání dobře naladěná, bez velkých trablí jsme se oblékli, nasnídali, vypravili. V autě jsme si standardně řekli, že se nám bude stýskat, ale že je to v pořádku, když se máme rádi. 
A dnešní školkové loučení probíhalo takhle. Eliška měla na krajíčku. “Mně se bude stýskat.” “Já vím, lásko, ale..”, ani jsem nestihla odpovědět. Eli mi z objetí poodstoupila a odhodlaně se slzičkou na krajíčku povídá: “Maminko, mně se už nebude stýskat.”, usmála se a nastavila pusinku, abychom se mohli rozloučit. Ještě přicupitala k tatínkovi, aby ho také objala a začala nám mávat. Z auta už jsem jen viděli, jak se statečně vydala po louce. Tak malá a přitom tak velká. :-) 

Tak to byla ta zlomová chvilka. Krátká a silná. A já byla upřímně dojata. A ulevilo se mi.
A zas se mi potvrdilo, jak je důležité říkat dětem pravdu a vysvětlit jim, co se děje. A že je to pro nás obě velký proces postupného oddělování se, to asi ani zmiňovat nemusím. A věřím, že ta rána budou po dnešku pro obě snazší.

Hezké podzimní dny. 
Lucka