středa 19. října 2016

Když mámě dojde, že musí nabrat síly

Poslední dny si jedu ve své ne úplně příjemné realitě. Leckterá maminka to zná (řekla bych, že to bude tak 99% mamin), málokterá to umíme říct nahlas. Nebo máme vnitřní pocit, že nejsme dost dobré. A já se přiznávám, už nemůžu.



Poslední dny na mě doléhají bolesti hlavy. Takové, že mi bývá zle od žaludku nebo se musím zastavit a přestat přemýšlet. Honí se mi toho v hlavě tolik, že stádo dupajících koní by byla pohádka. A připadám si trochu jako křeček v kolečku - vylézt jen se najíst, vyspat a znovu frčet. Obstarat dítě, obstarat věci do práce, obstarat domácnost. K tomu vytahuju bubáky z rodinné minulosti, které tomu všemu dávají na hlavu korunu. A kam jsem se ztratila já? 
Ale to přece zvládnu a vydržím, to je ta investice do budoucna, že se věnuju všemu okolo tak, jak to nejlépe umím. Už jen když to píšu, je mi z toho ouvej. Co to té svoji holčičce ukazuju? Takhle přece nechci, aby se k sobě ona sama později chovala. Aby na sebe zapomínala. Aby neměla, kde upustit páru. Přesně tohle jsem přece od své mámy okopírovala já - všechno to zvládnu sama a ještě budu ráda, že jsem tak dobrá. A já jsem tak trochu nevěřící Tomáš a musím si na to sáhnout, abych tomu věřila, že se mi to může stát.
A taky na tu svou holčičku poslední dobou často vystartuju, že se sama divím, kde se to ve mě bere. A jako bych slyšela mluvit svoje rodiče, že se maminka musí poslouchat a že tohle a tamto nesmím. Kam se ztratila ta část mého já, která chtěla o věcech společně s dítětem rozhodovat a vymýšlet řešení všem vyhovující?

No, co si budeme povídat. Moje vlastní zdraví mě doběhlo. Prostě mě moje bolavá hlava nepustí dál. A tak místo třídění prádla nebo pracovních úkolů chodím ven na vzduch, maluju si, co se mi chce a víc spím. Nenechávám sice naši domácnost hnít a taky chvíli přes den pracuju, ale hlavně si začínám víc rozmýšlet každou novou aktivitu, abych se z toho opravdu nezbláznila.



Co bude dál dít, to sama nevím. Ve volání o pomoc nejsem zrovna přeborník, ale i to se musím učit. Stejně jako odpočívat. Tak se dnes půjdu v Praze projít po Letné, až bude ta naše bobina spát v kočárku. Ať své hlavě zas trochu pomůžu a dopřeju si trochu klidu sama pro sebe. A možná si k tomu pustím oblíbenou hudbu do uší nebo budu z vrchu pozorovat rušnou Prahu. Musím prostě častěji dát prostor tomu, co já sama chci dělat.


Lucka

Žádné komentáře:

Okomentovat