Poslední dny si jedu ve své ne úplně příjemné realitě. Leckterá maminka to zná (řekla bych, že to bude tak 99% mamin), málokterá to umíme říct nahlas. Nebo máme vnitřní pocit, že nejsme dost dobré. A já se přiznávám, už nemůžu.
Poslední dny na mě doléhají bolesti hlavy. Takové, že mi bývá zle od žaludku nebo se musím zastavit a přestat přemýšlet. Honí se mi toho v hlavě tolik, že stádo dupajících koní by byla pohádka. A připadám si trochu jako křeček v kolečku - vylézt jen se najíst, vyspat a znovu frčet. Obstarat dítě, obstarat věci do práce, obstarat domácnost. K tomu vytahuju bubáky z rodinné minulosti, které tomu všemu dávají na hlavu korunu. A kam jsem se ztratila já?
Poslední dny na mě doléhají bolesti hlavy. Takové, že mi bývá zle od žaludku nebo se musím zastavit a přestat přemýšlet. Honí se mi toho v hlavě tolik, že stádo dupajících koní by byla pohádka. A připadám si trochu jako křeček v kolečku - vylézt jen se najíst, vyspat a znovu frčet. Obstarat dítě, obstarat věci do práce, obstarat domácnost. K tomu vytahuju bubáky z rodinné minulosti, které tomu všemu dávají na hlavu korunu. A kam jsem se ztratila já?
Ale to přece zvládnu a vydržím, to je ta investice do budoucna, že se věnuju všemu okolo tak, jak to nejlépe umím. Už jen když to píšu, je mi z toho ouvej. Co to té svoji holčičce ukazuju? Takhle přece nechci, aby se k sobě ona sama později chovala. Aby na sebe zapomínala. Aby neměla, kde upustit páru. Přesně tohle jsem přece od své mámy okopírovala já - všechno to zvládnu sama a ještě budu ráda, že jsem tak dobrá. A já jsem tak trochu nevěřící Tomáš a musím si na to sáhnout, abych tomu věřila, že se mi to může stát.
A taky na tu svou holčičku poslední dobou často vystartuju, že se sama divím, kde se to ve mě bere. A jako bych slyšela mluvit svoje rodiče, že se maminka musí poslouchat a že tohle a tamto nesmím. Kam se ztratila ta část mého já, která chtěla o věcech společně s dítětem rozhodovat a vymýšlet řešení všem vyhovující?
No, co si budeme povídat. Moje vlastní zdraví mě doběhlo. Prostě mě moje bolavá hlava nepustí dál. A tak místo třídění prádla nebo pracovních úkolů chodím ven na vzduch, maluju si, co se mi chce a víc spím. Nenechávám sice naši domácnost hnít a taky chvíli přes den pracuju, ale hlavně si začínám víc rozmýšlet každou novou aktivitu, abych se z toho opravdu nezbláznila.
A taky na tu svou holčičku poslední dobou často vystartuju, že se sama divím, kde se to ve mě bere. A jako bych slyšela mluvit svoje rodiče, že se maminka musí poslouchat a že tohle a tamto nesmím. Kam se ztratila ta část mého já, která chtěla o věcech společně s dítětem rozhodovat a vymýšlet řešení všem vyhovující?
No, co si budeme povídat. Moje vlastní zdraví mě doběhlo. Prostě mě moje bolavá hlava nepustí dál. A tak místo třídění prádla nebo pracovních úkolů chodím ven na vzduch, maluju si, co se mi chce a víc spím. Nenechávám sice naši domácnost hnít a taky chvíli přes den pracuju, ale hlavně si začínám víc rozmýšlet každou novou aktivitu, abych se z toho opravdu nezbláznila.
Co bude dál dít, to sama nevím. Ve volání o pomoc nejsem zrovna přeborník, ale i to se musím učit. Stejně jako odpočívat. Tak se dnes půjdu v Praze projít po Letné, až bude ta naše bobina spát v kočárku. Ať své hlavě zas trochu pomůžu a dopřeju si trochu klidu sama pro sebe. A možná si k tomu pustím oblíbenou hudbu do uší nebo budu z vrchu pozorovat rušnou Prahu. Musím prostě častěji dát prostor tomu, co já sama chci dělat.
Lucka
Žádné komentáře:
Okomentovat